top of page

NÁDECH - VÝDECH 1 - O TOM, JAK SI PŘIZNAT SVOJI SÍLU

Milí jogíni, tak je to tu! Historicky první NEWSLETTER "Nádech - Výdech" aneb "myšlenky z Jógového pokojíčku". Budu moc ráda, když si uděláte čas sami pro sebe, dáte čaj nebo kafe, pročtete, necháte zaznít až dovnitř do srdce, a třeba se v odpovědi podělíte o svou zkušenost. Na konci mých myšlenek sdílím i PRAXI, která se k tomu mému povídání hodí, TIP na náhled od dalších zajímavých osobností, MANTRU k tématu, LEKCI zdarma k tématu, MOUDRO, které mě k tématu oslovilo, a taky současnou Yogita nabídku. O čem to bude dnes? Nebude to o tom, jak se nám trochu popletly původní záměry Adventu. Nádherné myšlenky na toto téma si můžete pročíst u spousty inspirativních osobností. Pár odkazů jsem nasdílela do naší skupiny Jóga Život. Já bych se chtěla podělit o téma oběti. Co jsem se o ní dozvěděla, domyslela, jak ji vnímám. A hlavně, jak vnímám SÍLU. Oběť je totiž poznávacím znakem listopadu a prosince, období orgánových drah plic a tlustého střeva. A emoce smutku. Může se objevit pocit jací jsme chudáci, že nás nikdo nechápe, všichni jsou nevděční, a máme to strašně těžký. A nikdo nám nepomůže. Je to normální, je to v pořádku a jsme v tom všichni. Samozřejmě by bylo prima se v tom taky nepaplat, když už o tomto úskalí víme. Ale na povzdech máme nárok a právo všichni, stejně už se na to celé tělo včetně hormonů nachystalo. Oběť je celkem zákeřný vzorec. Vynoří se totiž odkudkoliv. Já znám oběť třeba při organizování rodinných akcí, když si třeba někdo "dovolí nedorazit, když už mě to stálo tolik sil". Znám oběť při práci v domácnosti, se kterou "mi nikdo nepomůže a ještě udělají binec". Znám oběť, která vyleze při dotazu klientky na další výhody, protože "vždyť už jsem toho vymyslela a dala dost!". Znám oběť, která křičí zevnitř, když nestíhám dorazit na schůzku včas, protože "všichni jedou tak pomalu a já je ani nemůžu předjet, protože tady někdo postavil tu strašně úzkou silnici!!!". A víte co? To je všechno jenom moje věc. Moje rozhodnutí a moje chuť se s někým vidět. Moje síla, kterou jsem se rozhodla rozdávat tak moc, že cokoliv dalšího už mě ničí. Moje hranice, které někomu dovolím překročit. Moje špatné načasování a taky moje priorita dané schůzky. V naší zeměpisné šířce je oběť častá a děděná po generace. "Já přece nemohu rozhodnout o tom, co se mnou v životě bude." "Někdo jiný mi vysvětlí, co a jak mám dělat a já jen poslechnu jeho recept a návod." Víte, kdy mě hloubka oběti naprosto šokovala? Když jsem ajurvédské doktorce vysvětlovala, že jsem "musela na IVF" (umělé oplodnění, víc byste se o mé tragikomické zkušenosti s touto záležitostí dozvěděli na mém blogu, "Čekání na Richarda"). Tehdy se mě zeptala "a proč jste se pro to jako rozhodla?" - a já na ni zůstala zírat, protože to přece nebylo moje rozhodnutí, doktor řekl, že toto je cesta a já jen poctivě poslechla návod... Ale ano, bylo to moje rozhodnutí, to já jsem to dovolila. Ať už hlasy okolí byly jakékoliv, to finální rozhodnutí stejně bylo MOJE. Byla to superdrsná sprcha a taky láskyplné připomenutí mojí vlastní síly. No, zkrátka: Pocit, že nás zachrání někdo druhý, že stačí někoho najít a nechat si od něj poradit a jenom překlopit jeho návod a poslechnout ho - to je oběť. Je to blbost. Nefunguje to. Pocit, že za naše trampoty může někdo druhý, že existuje viník, KVŮLI kterému jsme něco udělali nebo neudělali - to je taky oběť. A taky blbost. Evidentně jsme si mysleli, že nám to něco přinese, báli jsme se reakce, když to neuděláme - ale furt, bylo naše rozhodnutí toto udělat. Já si myslím, že nám oběť v nějaké podobě zůstane po celý život. Takže bych se teď rozhodně nehroutila a nepropadala TLAKU, který by zase jen drnkal na struny oběti. Naše hranice byly tolikrát překročeny, tolikrát o nás v dětství i dospělosti někdo bez skrupulí rozhodoval, aniž by se nás zeptal, že jsme na to vycvičení, o tom žádná. ALE UVĚDOMOVAT SI JI A PRACOVAT S NÍ, to rozhodně můžeme. Ono totiž NEŽÍT V OBĚTI JE NAKONEC O MNOHO JEDNODUŠŠÍ! Jakkoliv to zní jako šílenství. Proč si to myslím - furt dělat někomu druhému radost nebo se brzdit, abychom někoho druhého nenaštvali, nebo předávat někomu druhému odpovědnost a pak se na něj zlobit, že to za nás udělal špatně, to prostě krade energii. No, a jakmile se rozhodneme věci dělat po svém, podle toho, co cítíme, že je správné pro NÁS, se tyhle úniky nedějí. A ne, není to sobectví. To je taky takový omyl. Žít z pozice TVŮRCE (a ne oběti) neznamená žít na úkor někoho druhého. Je v tom naopak nesmírně hodně laskavosti. Protože když dáme sami sobě možnost žít podle sebe, je pro nás velmi snadné pochopit toto taky u někoho druhého. Coby tvůrci jsme nasycení, odpočatí, spokojení. Zářiví. A díky tomu i velkorysí. A když se každý stará o sebe, je o všechny postaráno. A v tomto nastavení se například dá říct krásné láskyplné NE. Protože víte, proč to říkáte, a čemu říkáte ano, když něčemu druhému říkáte ne. A takové upřímné a laskavé ne je přijímané úplně v pohodě a klidu a s pochopením. Určitě jste takové taky někdy zažili. Jasně, pořád se určitě vyskytnou i blízcí, kteří se rozhodnou reagovat jako oběť dál. A pak jsou v některých situacích na nás naštvaní nebo jim na našem přístupu něco nesedí. A to je v pořádku. Kdybychom je chtěli o tuto emoci, nebo toto prožívání okrást, úplně jim vlezeme do jejich vlastních kompetencí. A to je vlastně sprosté. Čili - jestli se rozhodli, že jim to vadí, tak s tím stejně nic nenaděláme. A teď k té síle. Svou sílu často snižujeme. To je taky taková trošku tradice, Asi z části proto, aby náhodou ta naše známá, byť zasmrádlá, oběť náhodou nezmizela. Znáte to - "samochvála smrdí" - ale tady opravdu nevím, co nás k tomu vedlo. Reflektovat na svoje úspěchy a oslavovat svoje těžce nabyté zkušenosti je přece to hlavní, co tady na tom světě zvládneme dělat. Dám jeden příklad za všechny. Blízká žena teď na individuální shiatsu terapii sdílela v rámci zdravotního dotazování, že měla v mládí těžký atopický ekzém. Tak těžký, že byl až v očích, byla hospitalizovaná, rodiče prožívali obrovský strach, všechno se spojilo s autoimunitními obtížemi, doktoři nikdy úplně nezjistili, co a jak, natírala se naprosto vším. Ekzém odešel. Ale obrovská síla a zkušenost zůstala. Obávat se o svůj život a nevědět, co přesně se děje a bude dít, to je myslím jedna z nejbrutálnějších laboratoří toho, co člověk zvládne. Setkat se tváří tvář s tolika zásadními a nepříjemnými tématy, které ta mnohovrstevná situace nabídla, byla obrovská fuška. Tadyta žena má priority dost jinde. Dozvěděla se ještě před 20tým rokem o sobě, o rodičích, o zdraví, o sebe-zastání i o sebepéči víc, než kdo zvládne klidně do 50ti. Vyšla jako superhrdinka se superschopnostmi, které nikdo jiný nikdy mít nebude přesně v této kombinaci. Díky tomu může v životě udělat mnoho úžasného pro sebe a tímpádem i pro ostatní. A přitom mi to zmínila jen tak mezi řečí a prakticky se za to lehce styděla. Tady tu unikátní sílu máme každý. Každý jsme si prošli něčím, co nikdo jiný nezažil, a co nás obrovsky posílilo. Já bych si moc přála, abychom si vždycky zvládli udělat chvilku na zastavení a obdivování toho, jak jsme to zvládli (a to i kdybychom měli pocit, že nezvládli), a ocenění toho, kým se díky té zkušenosti stáváme. A že si skrze tyto zkušenosti stoupáme do své síly. V tomhle ohledu máme všichni obrovskou jedinečnou hodnotu - vnímáte to taky? Pak neexistuje konkurence, není důvod k obavám, a můžem šířit a sdílet laskavost. Krása, že? 💙 No, a to je tak nějak všechno, co jsem chtěla napsat. Je to daleko delší, než jsem plánovala a tak si neuvěřitelně vážím, pokud jste dočetli až sem.


PRAXE Mám pro vás návrh. Mrkněte se do minulosti a napište na papír alespoň jednu věc, která byla šílená, neměli jste pocit, že se vám v ní dařilo, a nakonec jste vše zvládli a vyšli z toho období s úžasnými jedinečnými zkušenostmi a sílou. A pak si stoupněte před zrcadlo nebo sami sobě napište dopis. Jako byste to říkali nejlepšímu příteli, vyjádřete sami sobě obdiv. A lásku.


TIP K tématu mě napadlo povídání o oběti od Jany Popelkové - je velmi svá a baví mě. Mám ráda tahle povídání třeba k žehlení. Její video na YouTube najdete TADY.


MANTRA Nepochybuju o tom, jak hlubokou léčivou sílu má vibrace a tedy hudba. A jaká kouzla jsou schována ve slovech. Takže posílám taky mantru "I release control and surrender to the flow of love that will heal me." aneb "Pouštím kontrolu a odevzdávám se proudu lásky, který mě vyléčí". Můžete poslouchat nebo zpívat, nechat uklidnit nervový systém a dát si 7 minut zastavení. Pustíte si ji TADY.


LEKCE K tématu pouštění, zklidnění a oběti mě napadla lekce, vlastně záznam živé lekce, kterou jsme s krásnou figurantkou Danou natočily loni před Vánoci. Má 30 minut a zdarma si ji můžete zacvičit TADY.


MOUDRO "Nejčastějším způsobem, jak se lidé vzdávají své vnitřní síly, je, když si myslí, že žádnou nemají." Alice Walker

17 zobrazení0 komentářů

Comments


bottom of page