top of page

NÁDECH - VÝDECH 5 - ÁÁÁ, HLASY V MOJÍ HLAVĚ

Milí jogíni, Moc vás zdravím v úžasném předjaří. Jakoby se jaro prostě chystalo, upejpalo, ale už nezatají, že přichází. A já jsem teda fakt zvědavá, co přinese. Slyšela jsem krásné moudro o tom, že leden je pro snění. Cokoliv nám přijde za nápad, myšlenku a pocit, je dobré nechat zapůsobit a užít si. Ach, tolik možností. A v únoru je prostor na to, abychom si z té nádhery jednu vybrali, rozhodli se pro ni, a pak už jen můžeme čekat, jak nám ji Vesmír vyplní. Pokud jste se teď vyděsili, pardon. Podle mě ale máte čas až do úplňku v úterý 7.3. 💙 No a možná jste se ale vyděsili proto, že k vám jaksi nepřišlo ani kulový. Ani v lednu, ani v únoru. Respektive, pod nánosem nákupů, pololetních testů, daňových přiznání, balení (ježiš a vybalování) na hory, vyrábění masek a co-já-vím-čeho-všeho by to asi zaniklo tak i tak. Já to chápu. Tak toto je spíš jen takový laskavý připomenutí. VYPADNĚTE Z HLAVY. Jak říkávám na workshopech Mindfulness - myšlenka - je - produkt - mozku. Stejně jako žlučník produkuje žluč nebo tlusté střevo vy víte co. Jen produkt. Není to pravda, a už vůbec to sakra nejsme my. Jen žijeme v době, kdy se myšlenkám přisoudila až posvátná vážnost a tak se k nim stavíme. Teď to tady strašně zjednoduším, ale kdo se v problematice orientuje víc, určitě umí i se svým rozhořčením pracovat tak, že ho to nerozhodí. 80% našeho prožívání vychází z nevědomí. To znamená, že sice objektivně vidíme, že například naproti nám na ulici jdou naše dvě kamarádky. Svítí slunce, ženský jsou hezky naladěný, povídají si, smějí se, a my jdeme prostě naproti nim. Ale hlava už vyrábí v nevědomí příběh. Třeba o tom, proč nám nedaly vědět, když někam takhle vyrazí, že jsme se asi některé z nich dotkli, nebo že už pro ně nejsme tak zajímaví, no jasně, když něco potřebovaly, to jsme jim byly dobrý, ale však my taky nemáme furt čas se s nimi scházet, když se to vlastně nikdy nevrátí s takovou energií, kterou my do toho vložíme, a beztak si teď daleko líp rozumíme s těma novýma kolegyněma... Je naprosto jedno, že se ženský potkaly na parkovišti a naprostou shodou okolností mají stejnou cestu a že třeba probírají, jaký dárek pro nás mají nachystaný k nadcházejícímu svátku, protože jste tak boží a celou partu stmelujete. Náš plazí mozek, který má za úkol nás zachránit před smrtí, a náš lymbický mozek, který v sobě ukládá zkušenosti ze společenských situací, ve kterých je naším hlavním úkolem zapadnout a být v ochraně smečky, plus spousta našich dáááávných prožitků ukotvených v našem vnitřním kritikovi má jasno. Jsou to mrchy. A my vlastně nakonec taky, protože si o nich něco tak ošklivýho myslíme. Výborně. Plná hlava blbostí zaručena. Jak se bude dneska večer spát je asi taky jasné. Rozhodně nechci náš mozek hanit, to vůbec ne. Mozek odvádí fantastickou práci. Jenže mozek zná JENOM to, co se naučil, vybírá z databáze. Tahle databáze vznikla v období od našeho narození do 7 let (někdy to vědci posouvají nahoru i dolů). Dá se změnit, dá se přepsat, vybudovat nové propojky, ale to už fakt musíme umět zabrousit i do toho neokortexu, který je třetí částí mozku, a celou tu bandu šéfuje jako klidný budhistický mnich. Když na něj nezapomeneme. A teď si vzpomeňte, co jste prožívali, co jste slýchali, co jste kolem sebe viděli, do 7 let. Sranda, že? Toto všechno jsme přijali jako "normální" a správné. Protože jedině tak mláďátka zapadnou a jsou v bezpečí té smečky, jak už jsem psala. Prostě evoluční nutnost. Nemají moc šanci si o tom něco myslet, neznají nic jiného. A i když se snaží ptát "proč", někdy prostě ani ti starší kolem nich nevědí odpověď. Mozek nás chrání a do neznámých krajin nás prostě nepustí. Neznámo rovná se nebezpečí. Můžete si to představovat jakkoliv, že nás třeba miniručičkama drží mezi futrama dveří, abychom teda nevykročili do té nové práce... Ale je to prostě tak, že nás pak ani NENAPADNE udělat minizměny, které jako efekt motýlích křídel vedou k něčemu naprosto novému v našem životě. Tak obrovské množství věcí se mi ukazuje v životě díky synovi, že se mi někdy chce až brečet. Například jsem zjistila, jak šílený blok mám v zašpinění se v přírodě. Přitom naprosto upřímně, jít bosky blátem je přenádherný pocit pro chodidla, tělo i hlavu. Napadlo by mě to? Absolutně nikdy. Fuj, hnus, nebezpečí. No, jenže to není pravda. Top strop věc na hlasech v hlavě je pak vnitřní kritik. Osobně mi moc pomohlo, když jsem na jednom školení vyslechla jednu koučku vysvětlovat, že vnitřní kritik vlastně není kritik. Je to jen kýbl těch nejohavnějších věcí, které si o sobě myslíme. Kde se vzaly? Ano, správně, do 7 let. Odkudkoliv. Z rodiny, z toho, jak se k sobě chovala naše maminka, jak se k sobě chovali naši navzájem, ze školy, od dětí, z televize, z knihy, pak klidně i v pubertě (ale tam měly už připravenou půdu). Prakticky odkudkoliv. Ráda bych, aby zaznělo, že za mě tady není nikdo viník, protože ty příběhy jsou mnohdy TAK složité a pro náš osobní růst vlastně tak zásadní, že všechno je, jak má. Podstatné je vlastně jen to, že my už to víme a můžeme s tím něco dělat. Co je potřeba si zapamatovat - vnitřní kritik není nějaký objektivní a konstruktivní prvek. Umí pouze "já ti to říkala", "to nikdy nedáš, vůbec jsi tam neměla lézt", "zase ses ztrapnila, to bylo jasný", "nikdo tě nemá rád, jsi prostě absolutně mimo", "to bude strašně těžký", "tohle na sebe ani nezkoušej" a tak dále a tak dále. Kdyby řekl "Danielo, chápu, proč sis vybrala tuto možnost, ale úplně to neklaplo, že? Hele, to neva, ještě máš tuto možnost a já ti věřím, že pro to uděláš maximum. A kdyby nic, tak nic, třeba na tebe čeká něco daleko lepšího!". Hm, zlatý voči. Takhle to nefunguje. Uf. Trochu deprese. Ale nebojte, mám pro vás tip, jak se začít dostávat ven z hlavy. A mám pro vás i celou Výzvu, který vás dostane do těla, do srdce i duše. Tak čtěte dál 💙


PRAXE Budu moc ráda, když si začnete všímat interního monologu (a klidně i externího). Jak často sami sobě nahlas řeknete "já su pitomá!" (ano, to je verze u nás na Moravě). Přestaňte. To je první krok. A už vůbec ne před ostatními. Prostě to neřekněte. A pak vyšší úroveň je sledovat, co sami sobě říkáte uvnitř. Tady je potřeba se na chvilku zastavit a zaposlouchat. Ale jsem si jistá, že i to zvládnete. A pak se zeptejte sami sebe A PROČ SI TO VLASTNĚ MYSLÍM? A zeptejte se takhle pětkrát za sebou, rozeberte pokaždé tu novou odpověď. Určitě se dostanete k něčemu superzajímavému.


EXTERNÍ TIP Denisu Říha Palečkovou určitě někteří znáte. Já taky, a dlouho. Hodně mě zaujalo, že si ji dokonce pozval jeden můj oblíbený muž, který pořádá mužské kruhy, pobyty otců a synů nebo otců a dcer, na jednu takovou akci. Tím u mě ještě stoupla na ceně. Nedávno zdarma vysílala o tom, jak mít sebe na prvním místě. Možná jsou to už věci, které dávno znáte, ale pro mě to bylo milé připomenutí TADY.


MANTRA Jedna z mých milovaných manter. Je o míru v srdci, mezi všemi a ve vesmíru. V míru si taky dobře všimnete, co si jen myslíte, a co se doopravdy děje. Steve Gold a jeho Purna Madah TADY.


JÓGOVÁ LEKCE Jakou lekci bych vám tak od sebe mohla doporučit na to, abyste se dostali z hlavy? Třeba tuhle o otevírání kyčlí (a tedy o uvolnění vnitřního zvířete) Má 45 minut, takže úplně vypnete, a najdete ji TADY.


MOUDRO "Mysl, která se otevře novému náhledu, už se do původní velikosti nikdy nevrátí." Albert Einstein




12 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page