top of page

NÁDECH-VÝDECH 6: Nelez mi za tu hranici!

Milovaní jogíni, Sepsat svoje myšlenky ke hranicím mi vzalo opravdu hodně času. Zpětně mám trochu dojem, že jsem si měla vyzkoušet všechny jejich podoby a rozměry, aby byl newsletter kompletní. Březen, jarní směr růstu a žlučníková energie definování a obrany hranic byli pro mě osobně výživné. Ačkoliv se nekonala extra dramata, stejně jsem se mnohokrát vrátila k tomu kdo jsem, co chci, co určitě nechci, proč to dělám a podobně. Co vy?Asi nejdůležitější mi k tomuto tématu přijde, že absence hranic je prostě nefér. Stalo se vám někdy, že jste někoho požádali o pomoc, bez řečí udělal třeba i víc, než bylo nutné, a pak jste se ve vypjaté chvíli nebo dokonce od někoho jiného dozvěděli, jak moc ho to zatížilo? Mně se to stalo. Bývá to často taková rodinná tradice, takže možná hledejte tam. A je to hodně nepříjemný pocit. Protože co s tím asi taky konkrétně vy naděláte, když se ten dotyčný neozval hned? No a od toho odvíjím i teorii svých hranic. Moje hranice jsou nejen výrazem respektu a úcty ke mně, ale i k druhým. Podobně jako děti se potřebují opřít o hranice svých rodičů, i naši přátelé, partneři, kolegové, si zaslouží vědět, na čem jsou. Od čeho se můžou odpíchnout. A my si zasloužíme ochránit SEBE. Své hodnoty, svou zásobu energie, svoje životní poslání. Všechny ty oblasti jdou totiž do kytek, když nedodržujeme hranice a žijeme podle někoho jiného (a pak ještě si občas stěžujeme, jak nám to TEN DRUHÝ dělá těžké). Každý z nás tu máme nějaké poslání. Jakmile si necháme překračovat hranice a děláme to, co SI MYSLÍME, že by tomu druhému udělalo radost, aniž bychom v tom měli kus sebe a toho, co dělá radost nám, plýtváme potenciálem. Dokážete si představit, jak nádherné věci by vznikaly, kdyby každý žil pro sebe, své silné stránky, své touhy, a ne pro to, co si myslí, že by ho v očích druhých udělalo oblíbeným a přijímaným??? Bojíte se, co by se stalo, kdyby si každý žil, jak chce? A proč? Je to něco nového, neozkoušeného? Myslíme si, že by nikdo nenašel dostatek vnitřní motivace a je nutné pořád někoho do něčeho nutit? Fakt? Co kdyby svoboda žít podle sebe znamenala, že se v nás vyvine obrovitánská míra laskavosti a respektu k tomu, že někdo druhý tak taky může žít? Ale to jsem se dostala někam úplně jinam. Ráda si o tomto povídám, myslím, že rozhodně nevím vše, ale ta svoboda a laskavost se podle mě prozatím ve společnosti nikdy neobjevila natolik, abychom mohli říct, že to funguje/nefunguje. Nejsme zmrzlina, fakt nás nemusí mít rádi všichni. Mimochodem, spoustě lidem sice zmrzlina chutná, ale pak z ní mají zažívací potíže! Výživově nula, a ještě cukr ucpe nervový systém. Není o co stát. Bože můj, dokonce je naší svatou povinností lidi kolem sebe štvát (a nejen určováním svých hranic). Někdo si uvědomí, že když mu někdo řekne ne, vyvolá to v něm zajímavou reakci a prozkoumá ji. Vztek je obrovsky konstruktivní síla například. Někdo si uvědomí, že by taky mohl říct někdy ne, zase na definování svých hranic. Někdo si konečně zkusí zařídit tu věc, kterou vždycky hodí na vás, sám. A objeví novou schopnost a samostatnost a obrovsky povyroste. Bože, kolikrát mně konkrétně pomohlo, když mě někdo odmítl, to snad ani nenapočítám! Dopřejme tuto báječnou sebe-poznávací a posilující zkušenost někomu dalšímu. Frustrace a následné uspokojení, že jsme to zvládli, je základ sebe-vědomí. A víte, co je obrovská sranda? Lidi kolem sebe štvete, i když si myslíte, že se chováte superdokonale mile a všem vycházíte vstříc. Takže se tomu stejně nevyhnete. Máme v sobě spoustu strunek, na které buď necháme svoje okolí hrát, a nebo ne. Je zajímavé i jen pozorovat, co zahraje na kterou strunku. Je to vyšší dívčí, vím. Ale prostě hrát budete vždycky. Se s tím smiřte. Na naše hranice si všichni zvyknou. Přísahám. A nepřestanou nás mít rádi. Případně pokud ano, to nás jako měli rádi jen proto, že bylo jednoduché po nás něco chtít? Mám kamarádku, která jasně říká, co ještě zvládne a co už bohužel ne, na co si musím najít někoho jiného. Mám ji míň ráda? Právě naopak. Mohla jsem se o její hranici opřít a nemám pak pocit, že bych jí nějak ubírala energii, což bych stejně potom na té jemněhmotné úrovni vnímala. Je to celé hra. I když se podíváte na to, kdy hranice definujeme. V období žlučníku, elementu dřeva, v dětskosti. Tak zkoušejme, hrejme si, trénujme. A to všechno v obrovské laskavosti. Tam, kde nám hranice někdo - v dobré víře - popaplal (no tak se přece rozděl, Danielko, no tak mu přece tu hračku půjč, vždyť by jinak plakal, no tak jsi starší, tak ho nech na tom kole jezdit, no tak dej pusinku tetě, udělej jí radost, ...), tam teď můžeme navázat. V energii hravosti a dětskosti. A v lásce. "Hele, já vím, že jsem to vždycky dělala, ale já to teď musím odmítnout, vůbec mi není příjemné ti to říct, možná se budeš zlobit, ale já s tím mám prostě problém, nezapadá to do mých současných priorit, neznamená to, že bych ti v tom nefandila, nebo že bych tě neměla ráda, a stojí mě hodně sil si to obhájit, ale vím, proč to dělám, a moc děkuji za pochopení." Třeba tak? Za mě je i báječné dát vědět podmínky předem. Dá se k tomu zase vrátit. "Ahoj, přišla jsem na jednání, ale předem dávám vědět, že nemám moc prostoru si vzít na sebe úkoly, které tu vzniknou, moc děkuji za pochopení." Bude to vypadat ze začátku jako slabost, nevýkonnost, nedostatečná podpora? Nebudu lhát, možná jo. A v čích očích? V očích žadatele? A je to opravdu tak zásadní? Nebo v očích vašeho kritika? Tak na to se rovnou vykašleme, že? Hranice se super jednoduše nastavují, když sami sebe poznáváte. Je víc než snadné někomu říct ne, když moc dobře víme, jak nedobře nám udělá opak. Když víme, čemu říkáme nastavením své hranice ANO, tak ani nemrkneme a prostě ji tam prdnem. Takže zase práce. Vím. Ale taková ta, co jednou uděláte a pak už ji jen vyšperkováváte. Ono totiž to, co po nás žádají ostatní, to co po nás chtějí, očekávání, která od nás mají - to všechno vychází z toho, co odpozorovali z chování nás samotných k nám samotným. Pokušitelé našich hranic pouze replikují to, jak se k sobě chováme my sami. Co sami sobě dovolíme, co od sebe chceme, s jakou laskavostí se k sobě stavíme. Tak se nad tím zamysleme... A v žádném případě se pak na ně nemůžeme zlobit, je to prostě jen zase zrcadlo. Jo a bacha, ani na sebe se nesmíme zlobit. To je asi ještě podstatnější. Prostě znovu a lépe. A děkujeme, že nám konkrétní situace pomohla zvědomit, co bychom ještě mohli rozebrat. Stejně je to na celej život. Báječným ukazatelem toho, jestli si necháváme sahat až za hranice, je pro ženy PMS. Jestli se měníte v psychopatku, která by nejradši všechny vyhodila z okna, odsekává, odkazuje do míst, zlobí se - velmi pravděpodobně reagujete na to, že jste až příliš rozbořily jakýkoliv náznak hranice v průběhu předchozích fází svého cyklu a teď se snažíte horkotěžko ji dobýt zpět. To, že nikomu neprospějete, když se stanete jeho služkou a budete dělat věci za něj, to už jsem vysvětlila, žejo? To už myslím znova opakovat nemusím. Jestli to někdo vyprávěl v našem dětství, zeptejte se, jak to mysleli. A jestli jim samotným v tom bylo dobře nebo si pak na muže/děti/kolegy náhodou nestěžovali celý život. Takže shrnutí. Laskavost - a všechno bude přijato dobře, i vy to přijemte líp. Sebepoznání - a nemáte o čem přemýšlet, když hranici nastavujete, ani nepůjde ji nenastavit. Posílení - toho druhého, když mu vrátíte sílu do jeho rukou, a čistě tím, že za něj něco neuděláte. Další rozměr života - kolikrát jste něco nezkusili jen proto, že na konci byste nedejbože museli obhájit svou hranici? No? "Né, přece nepůjdu do toho projektu, ještě by tam po mně něco chtěli (a já bych třeba musela říct, že to nestíhám)" nebo "Raději se nebudu vůbec zapojovat do hovoru, protože bych musela říct, jak to mám já...". Škoda přeškoda za mě. Za mě takto. Jaké jsou k hranicím vaše myšlenky? Jaké zkušenosti jste získali? Jaké reakce přišly? Napište mi :)



PRAXE Hahá, jaká by k tomutom mohla být praxe, že? Prostě - zkoušejte prosím hranice, zkuste popsat, proč to udělat nemůžete. Zkuste popsat, jak vám je, když se někdo chová tak, jak je vám nepříjemné. Troufejte si, dovolujte si, hrajte si. Žijeme jen jednou. Řekněte to laskavě. A vzpomeňte si, čemu říkáte ano, když tady řeknte ne. A chovejte se k sobě tak, aby někdo neměl pocit, že se k vám taky tak může chovat. A VEČER SI SVOJE MYŠLENKY K HRANICÍM SEPIŠTE. KDY JSTE PUSTILI, KDY JSTE PODRŽELI. Buďte na sebe hodní.



EXTERNÍ TIP Není to přímo o hranicích, ale určitě prosím mrkněte na cokoliv s Annou Hogenovou. Třeba rozhovor TADY.


MANTRA Moje oblíbená Deva Premal a její mantra Om Asatoma. Prosí, abychom byli vyvedeni z nevědomosti do moudrosti, z temnoty do světla a z utrpení k blaženosti TADY. Tak se dejte vést.


JÓGOVÁ LEKCE Máme pro vás s mámou fungl novou lekci pro Bolavá záda! Jestli něco podpoří naše hranice, jsou to rovná záda, která nám pomůžou se za sebe postavit, postavit se něčemu čelem, cítit se v bezpečí. Znáto to. Lekci si můžete dát TADY. A sledujte nás, budeme teď publikovat víc :)



MOUDRO "Nedostatek hranic zve do hry nedostatek respektu" - Anonym (což mě teda hodně mrzí)



Těším se na všechno, co nám přinese duben. Cítím v kostech, že to bude boží. Jen nepadnout do nějaké představy o tom, jak by to mělo vypadat. Neváhejte se na mě obrátit s čímkoliv na daniela.yogita@gmail.com Namasté, Vaše Dani



6 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page