Nestíhám svůj život



Tohle píšu proto, že jsem teď v poslední době mluvila s několika kamarádkama na podobný téma a byla jsem překvapená, že není evidentní, jak se reálně cítím já.

Takže - cítím se, jako bych seděla v autě, který se řítí z nějakýho kopce, nefunguje volant ani brzdy a z okýnka vidím dost rozmazaně.

A prý to navenek vypadá, že si jen tak radostně plynu (což by byla naopak plně ovladatelná loďka na romantické vyjížďce po klidném jezeře).

Protože jsem sama velmi ovlivněná tím, co vidím u kamarádů na sociálních sítích, cítím povinnost přinést do toho trochu vhledu.

A taky mi to tolik zaměstnává hlavu, že to musím někam napsat.

A poslední důvod - myslím, že to má někdo dost stejně, tak třeba to něco poodhalí nebo tak, no.


Plně si uvědomuju, že mám nesmírný privilegium vůbec nad takovýma kravinama přemýšlet a neřeším, že nemám co jíst nebo že mi někdo umírá nebo že mě zítra zastřelej, ale stejně je prostě ta "bitva", kterou teď bojujeme, ta nejpodstatnější - tak to říkám na úvod.


Tedy.

Co si pamatuju, žiju podle diáře, respektive Google kalendáře. Měla jsem - nebo jsem si nandala - tolik zájmů a povinností, že kdybych si to měla pamatovat bez papíru, tak mi hrábne.

Má to skvělý výhody:

🔵 nedržíš to v hlavě a máš prostor volně uvažovat nad jinýma věcma

🔵 na nic nezapomeneš

🔵 dokážeš odhadnout, kolik se tam toho ještě vejde (haha)

🔵 dodržíš sliby

🔵 ovlivníš svůj výkon, prostě toho pocitově stihneš víc

🔵 můžeš si vést záznam o tom, co a jak jsi zmákla

Má to i skvělý nevýhody:

🔴 dost času věnuješ aktualizaci přehledu

🔴 z činnosti, kterou tam dáš, se stává povinnost (=všechny moje věci)

🔴 u některých věcí zapomeneš, že třeba není až tak důležitá

🔴 je ti blbý zapsanou činnost druhýmu člověku odřeknout (přestože by mu to třeba vůbec nevadilo)

🔴 nesnášíš, když na konci dne zbývá v kalendáři plno věcí, u kterých jsi "selhal"

🔴 a věci, který se povedou, prostě vymažeš a bereš jako samozřejmost

🔴 přijde tvůj chlap/máma/kámoš se skvělým nápadem na celodenní program a ty jsi naštvaná na sebe i na něj, že se ti to celý rozhodí...

Jo, těch nevýhod tam mám zapsáno víc. Já to vím.

Já se nicméně zatím nenaučila fungovat bez diáře.

Přirozeně mám ráda řád, přehled a efektivnost.

Dál jsem si na ty výkony zvykla.

A pak taky, a to je horší, kontrolu.

Luky tomu říká syndrom šprtky, ale co on ví.

Obdivuju lidi, kteří nemají plán a dělají to, co aktuálně vidí jako podstatný a na co mají čas a sílu.

A (tady pozor) nebojí se, že by jim někdo (třeba oni sami) řekl, že se flákaj a nebo že jsou nespolehliví.

Můžeš u nich zazvonit kdykoliv na dveře a oni tě pozvou dál na kafe, jsou k dispozici, když potřebuješ zítra přestěhovat, rádi podniknou okamžitý výlet na koupaliště, protože prostě nelpí na nějaký představě toho, jak by ten den měl vypadat.

Je to například moje máma a Luky.

A pak taky obdivuju lidi, kteří mají plán, je realistickej, flexibilní a nevytváří tlak, nýbrž radost. To je třeba moje kamarádka Hanka.

Přála bych si to mít aspoň zčásti jako oni.

Ale momentálně nemám.

A teď se mi stalo miminko, rodičovská a odchod z práce v kanclu.

Katalyzátor změn a ukazatel toho, co je v tvým životě naprd.

Prožívám teď neuvěřitelnou bouři změn mých představ naprosto o všem.

O sobě, o druhých, o životě, o smyslu, o přírodě, zeměkouli, vesmíru, bláblá.

Víc než kdy jindy se cítím ztracená a nejistá (jako to já v životě často a vlastně už to považuju za svou výhodu), nesvobodná a že si to neužívám.

Moje očekávání (no jasně, školácká chyba, mít očekávání), bylo založený na tom, že "ženský přece mají na mateřský spoustu času na něco jinýho a vzniknou z toho třeba skvělý fungující projekty a podnikání".

No, leda prd.

Tak jako je všechno individuální, platí to o rodičovský stonásobně.

Ale nemyslím si, že by někdo na rodičovský měl víc prostoru než já.

Takže jestli můžu, doporučuju všem si neplánovat vlastně nic.

Prej do tří let.

Pak už tě mimino tolik nepotřebuje a ještě to obrečíš.

Když jsem si to sumarizovala, staly tyhle věci:

· Zmizely víkendy - čas, kdy mozek funguje tak, že máš právo vypnout. Teď je každý den co dělat. Nesmíš/nemůžeš se zastavit.

· Ráda bych se už do kanclu nevrátila, ale podnikání je pro mě hroznej kulturní šok samo o sobě – že nic není jistý, že musíš myslet půl roku dopředu, že to chce nějakou vizi, spočítat si, jestli to má smysl (a to nemluvím o penězích), samozřejmě školení a rozhled – jako kdo toto zvládl vmáčknout do péče o dítě???

· Miminko samotný - vidíš, jak prostě plán nepotřebuje, je to čistá bytost, která má jen instinkty a nadšení, a spíš naopak, rozhodně mu nevyhovuje nějakej umělej plán. Nebo ty máš pocit, že mu to nevyhovuje a to je v podstatě ještě horší. A jeho rozvrh se mění co měsíc. Ríša úžasnýho tatínka a babi a dědu, který bydlí o patro níž, a je jen jeden! Ale prostě necejtím se výborně, když ho předávám kvůli nějakýmu kalendářovýmu úkolu (to je téma samo pro sebe).

· Plus jsem se taky žejo zaměřila na tu představu, že krom podnikání je rodičovská dokonalý čas na všechny ty výchovný knihy, domácí masti, vaření pečení, šití, dobrovolničení, osobnostní rozvoj, dostat se do formy, meditovat, společenský události…

Abych to shrnula – je toho hrozná prda a můj diářovej přístup (a tedy celkově můj styl života) naprosto selhává.

A cítím to hrozně silně.

Pro mě samotnou vlastně bylo tohle zjištění dost překvapení. Protože jsem si myslela, že mám všecko docela zmáklý.

Relativně ten přístup fungoval, když jsem chodila do práce, nebyl na mně nikdo závislej a neměla jsem pocit že „teď je ten čas konečně začít žít“.

Ale teď jsem unavená, protivná a často prostě mimo (no, taky prostě spím max 3 hodiny v kuse, tak to ale asi spousta z čerstvých matek).

A přitom je to všechno fakt krásný a mám momenty, kdy se mi endorfiny vyplavěj až do nehtů!

Kamarádka Veru mi v rámci diskuze o mojí poporodní schíze řekla, ať to okamžitě smažu a přestanu používat.

Já to zkusila.

A do týdne se vrátila, akorát teda s osekanou formou.

Kamarádka Hani mi poradila, ať vyhledám kouče (myslím, že zmínila i psychologa :-D ). To jsem neudělala, ale kladu si ty otázky sama a mám pocit, že jsem se někam dostala.

Samotnou mě napadlo projít něco z mých minulých Time Management zápisků, Konce prokrastinace nebo Hani poprosit o knihu o profi rozložení efektivního dne – ale něco vám povím, já bych z toho zase udělala další úkol v tom Google kalendáři, a to prostě nechci.

Toužím po něčem na půl cesty. Kalendář a nějaký poznámky si chci nechat, je to takový dědictví po babi, která si zapisovala i vtipy.

Stejně se věci nedají ze dne na den změnit komplet. To je jak neúspěšná dieta.

Velkým blokátorem i malé změny je strach – že ztratím kontrolu a vlastně i pocit viny, na který jsem zvyklá.

A výsledná úzkost je tak veliká jako když visíš konečkama prstů na skále.

Zároveň vím, že po tom do morku kostí toužím, po té svobodě, po tom říct „ne“ a nebýt sama sobě za flákače.

Vím taky, že je moje odpovědnost být v pohodě, aby bylo v pohodě naše manželství a díky tomu i rodina.

A nechci, aby se ode mě Ríša naučil úzkosti a pletení biče z hovna – pardon.

Jsem si jistá, že kdybych tu změnu nevedla pomale já, dostanu nějakou lekci z vesmíru, která mě donutí to udělat rychle a brutálně.

A skvělý je, že tohle mě sice trápí, ale zároveň nepociťuju příznaky vyhoření, asi že se mám čím zabavit.

Takže teď hezky pomaloučku zkouším pouštět a žít trochu jinak.

· Kalendář furt vedu, ale ŽÁDNÁ z těch věcí není neodvolatelná. Tento týden například pravděpodobně nenatočím jóga video, protože prostě chci jít na procházku.

· Jako první jsem pustila péči o domácnost, to přiznávám, prostě nebude utřenej prach každej týden.

· Nepracuju po uspání Ríši.

· Trávíme společně čas při jeho uspávání, a to je velký dobrý.

· Začala jsem se zase nějak kosmeticky opečovávat.

· Po vzoru kamarádky Veru si v hlavě ujasňuju, že pokud chci někam vyrazit sama, tak to musím nejprve tak doopravdy cítit a chtít já, a pak to prostě jenom doma sdělím.

· A dávám si takový momenty jakože meditace, z kterých se doufám vyvine pár pořádných minut.

· Jediný, co si fakt chci přečíst, je Cyklická žena – ať prostě umím odhadnout, na co budu mít kdy sílu.