Předkové

Jak často to vnímáte?

Že jste tady díky nim?

Nebo kvůli nim?

Co všechno se muselo stát, co všechno museli ty lidi před náma zkusit a zažít a překonat, abychom my tady taky mohli prožít ten zázrak života?

Praděda z máminý strany odešel z Bulharska jako vdovec s dvěma malýma holkama po válce společně s vojákama. Tady si vzal za ženu německou vdovu, máma na tuto prababi moc ráda vzpomíná.

Mámina máma Jordánka byla číslo, a protože byla nepohodlná režimu, místo vystudovaný sestřičky dělala v kravíně. Myslim, že ani nikdy nedostala český občanství... Celej její rodinnej život byl dost drama, mámino dětství žádná hitparáda, rodnýhu dědu ani strejdy neznám (a to ani máma, pro mě je to nepředstavitelný...).

Praděda z tátovy strany se coby legionář vrátil z Vladivostoku lodí a tady zpátky v Česku převzal ševcovckou dílnu společně s vdovou a čtyřma dětma - to byla podmínka, kterou se nedalo odmítnout - a ještě s ní měl další tři. Jeho máma se s ním kvůli tomu nebavila, až pak zinscenovala ve Vídni svůj pohřeb, a tam se myslim usmířili.

Tátova máma Eleonora byla za druhý světový války pracovně nasazená v Německu, protože už jí bylo 15, ale na to nikdy extra nevzpomínala. Ani na válku.

Když se vrátila, byla nominovaná na starou pannu, která se o rodiče bude starat až na starý kolena. Ale děda Bohumil, kterej se do Krumlova dostal na nějakou tu umístěnku, se do ní zamiloval a prostě si o ni řek. Dědovi umřela máma v 18 před maturitou, táta vlastně nevim.

Babi měla první dítě (tátu) v 32 a na tu dobu to byl taky masakr.

Babi i děda byli ochotníci, hodně cestovali (po Česku), zpívali ve sboru, byli Sokolové a činorodí farníci, dělali plno různý komunity a pořád u nich byly dveře otevřený komukoliv, kdo potřeboval.

Nikde jinde než na správě silnic ke konci už nesměli pracovat, děda byl úžasnej zahradník, ale neuměl mlčet.

Táta mámu potkal v Mariánských Lázních, kde byl na vojně. Po vojně za ní jezdil přes celou republiku na motorce.

Pak mu kývla na žádost o ruku a v začla novej život tady na jihu Moravy, vdávala se v 18ti.

Trvalo to 6 dlouhejch let a spoustu neúspěšných pokusů, než jsem se narodila já.

Taky jsou angažovaný v kdečem, aniž by o to usilovali, různý dobrovolnosti, děti a podobně.

Máma si v 50ti udělala vejšku, táta jezdil jako zedník po revoluci po světě, ...

Celá rodina díky babi Elince drží dost úzký vztahy, což je moc příjemný. Že se i do vymezenejch míst umíme poslat. A společně zasmát.

Častokrát se ptám, jak je možný že ti naši předkové byli takoví dobroduzi a my se bojíme třeba odejít z práce a začít podnikat.

Luky říká, že moc neměli co ztratit.

Já myslím, že to vlastně ani my.

Jen si musíme vzpomenout, jakou sílu jsme podědili, a jaká je čest tady být a být součástí takových rodokmenů.

Nebo jak to dáme jim navzdory.

Každopádně se máme o co opřít a je to pro mě nesmírně silná myšlenka.

Klidně na to v příští meditaci vzpomeňte, jak se za váma táhne celá ta linie lidí, kteří taky prožili pestrej osud :)