Všechno je, jak má

Z téhle hluboké důvěry jsem vycházela, procházela i odcházela ze svého posledního těhotenství.

Když jsem na konci června zjistila, že jsem těhotná, byla jsem v šoku. Nádherném, všeobjímajícím, láskyplném.

Takový ten pocit "ach můj bože, mně se splnilo úplně všechno!".

A pak mi bylo dopřáno zjistit několik zajímavých věcí:


Zajímavá věc 1

Těsně před tím zjištěním se prostor kolem mě změnil v úplný dav těhotných kamarádek z naprosto různých prostředí, věků, podmínek, čekání...

Když jsem se o tom bavila s mou spirituální koučkou (nejsem s tím názvem úplně sžitá, prostě si povídáme, je to pro mě dost koučovací hovor, jak ho znám, ale ještě přidáváme bez nějakého studu věci mezi nebem a zemí a to mi konečně dává smysl) říkala jsem jí, že si ze mě snad někdo dělá fakt srandu.

Druhé děťátko si moc přejeme, ale taky vím, že Ríša se podařil, když jsem se svému zdraví věnovala velmi pečlivě. A žijeme s tím, že se prostě musíme smířit s tím, že už to třeba nikdy nebude (což je mimochodem strašný).

A ona mi povídá "kdy jsi tomuhle uvěřila??? vždyť na dítě je potřeba se pomilovat, nazdar"

Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, a musím říct, že jak padají tyhle okovy a představy, nepřestávám žasnout.

A možná to odhození představy byl spouštěč :)


Zajímavá věc 2

Byli jsme v naprosté euforii. Byla to odměna, zázrak, zasloužený výsledek...

Přijímali jsme taky ale všechno s pokorou. Luky to neumí bez těch hloupých "nechval dne před večerem".

Já jsem zase celou dobu byla nastavená tak, že je mi ctí být součástí tohoto dění každou jednotlivou minutou, ať už to dopadne jakkoliv.

Tak jako u Ríši, věděla jsem, že to miminko je daleko moudřejší než já a že se všechno stane podle jeho potřeb.


Zajímavá věc 3

Ale jinak to bylo jinačí než poprvé.

Byla jsem unavená, nemyslelo mi to, cítila jsem se těžká, otrávená, a nakonec mi i bylo špatně.

S obrovským třeskem si pro mě přišlo uvědomění, že můj život je založený na tom, že v plné síle jedu.

Nevím, kde se to zase vzalo, dávám si pozor, aby v něm byly především věci, které miluju.

ALE, ono i těch milovaných věcí když je moc a namíchají se (asi) s nedostatkem hluchých míst bez ničeho, kde bych byla jen já sama a sama se opečovávala, tak se vytvoří obrovský tlak.

A teď to nešlo. A nešlo by to ani do budoucna.

Bylo mi jasné, že to musím změnit.

Změnit to je ale v mých očích zase prostě těžká práce.

Přemýšlení o tom, co by to mělo být a jak to udělat, bylo strašlivě nepříjemné a nechtělo se mi a ještě pořád v tom nemám úplně jasno. Úplně mi to sebralo radost a klid a vím, že takhle už to nikdy nechci. Příště s lehkostí a odvahou a prostě bez lpění.


Zajímavá věc 4

Mezitím se ukázalo jako kdysi, u mého prvního těhotenství, že asi není všechno jak má být.

První ultrazvuk nedokázal úplně říct, co a jak se děje. A různé zprávy od zdravím se zabývajících přítelkyň (a Lukyho internetové vyhledávání) nám pořád dávaly různou naději.

Moje vlastní doktorka je téměř nedobytná, termín jsem u ní měla od začátku června (to jsem to ještě ani netušila) a já jsem si řekla, že prostě počkám na svůj původní termín a nebudu hysterčit.

Prožili jsme intenzivních 14 dní, kdy nebylo jasné vůbec nic.

Já jsem si chodila za miminkem povídat, radit se a podporovat ve vizualizacích a bylo to nekonečně nádherné.

Prostě jsme zůstali ve vzduchoprázdnu a čekali.

Neuvěřitelná lekce. Důvěry, pokory, nelpění.


Zajímavá věc 5

Těsně před doktorkou, v předvečer úplňku, se všechno spustilo naplno.

Kdysi jsem při spontánním potratu objela dvě nemocnice, na jedné mi doktorka radila nechat plynout, protože revize prostě není jen tak, na druhé si mě nechali na revizi pod celkovou narkózou přes noc, bez ptaní.

Tentokrát jsem byla doma.

Obrovská síla celého procesu mě zasáhla natolik, že jsem prožila další obrovskou lekci pokory, a pochopila jsem, proč se k revizím přistupuje. (To nic nemění na tom, že to není jen tak a že by u toho byla krásná respektující atmosféra.)

Dva dny jsem vlastně hlavně ležela a proces se děl.


Zajímavá věc 6

Tohle není věc pro jednoho.

Moje maminka a táta se postarali o Ríšu a maminka mi uvařila vývar.

Luky mi pomohl s pelíškem a vzal si Ríšu po večerech.

Cítila jsem se v bezpečí. A po strašně dlouhé době jsem si nechala pomoct a přitom jsem se cítila ve své síle, ne jako darmožrout, který to nemá jak oplatit (a přitom by měl). To byla velmi zajímavá situace.


Zajímavá věc 7

Jsem nekonečně vděčná svému tělu, co dokázalo. Ještě nemáme "vyhráno", ale je neuvěřitelné.


Zajímavá věc 8

Stalo se i něco dalšího.

Moje maminka má s takovými situacemi vlastní zkušenosti a hodně ji to do nich vracelo.

Bavily jsme se o tom, že potřebuji, aby mi důvěřovala, a hodně se snažila.

Napadlo mě, že se takové situace vracejí možná i pro ni, aby se na ně mohla podívat odjinud.

Bylo to hodně silné. Domluvily jsme se, že společně zkusíme nějaký rituál loučení. Jsem na to zvědavá.


Zajímavá věc 9

Co jinak.

Napadá mě nekonečná vděčnost, že jsem mohla zase zažít být těhotná.

Je to božský pocit.

Předtím jsem si už delší dobu v určitém smyslu připadala vyprahlá, prostě taková neplodná a zbytečná. Což se ukázalo jako hovadina a opět jenom můj pocit.

Byl to pro mě obrovský dar.

A taky čest, že si nás na chvilku někdo vybral.


Zajímavá věc 10

Kdysi před šesti lety jsem strašlivě plakala.

Ale pak jsem zjistila, že jsem plakala za představou, kterou jsem si o životě s miminkem udělala. Nechtěla jsem ji pustit.

A taky jsem plakala z té "ostudy", že to musím říct všem, komu jsem se už "pochlubila". Z toho osobního "zklamání".

A že mi to miminko udělalo takovouhle věc.


To jsou všechno blbosti.

Představa života je čistě moje věc a já se na ní pokusím pracovat i bez miminka.

Není to ostuda, je naopak potřeba o těchhle věcech víc mluvit, ať to není tak nepříjemný. Nevíme, jak někomu pomoct, i když vlastně pomáhat není nutné, to je jen naše nějaké vnitřní pnutí prostě něco "udělat". Nemusíme dělat nic. Stačí tady být, kdyby bylo potřeba.

No a miminko nikdy není naše, jsme tu jen proto, abychom mu pomohli naplnit jeho potenciál. Nemám mu co vyčítat.


Tak to jsou zajímavé věci, které jsem zjistila.

Nechci, aby to vyznělo příliš suše. Samozřejmě jsem i plakala, hodně, to je proces očisty jako blázen.

Celá ta situace je pro mě ale taky plná naděje a nových začátků.

A tak se taky těším.

D

485 zobrazení3 komentáře

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše