Drazí, jak se máte o prázdninách?
Vybrat téma pro dnešní newsletter trvalo vlastně jen chvilku.
Prázdniny s dětmi totiž můžou být lehce neuspořádané a mohlo by se stát, že leckterý rodič upadne do naladění "A sakra, tak toto jsem nedomyslel/a, měl/a jsem toho víc připravit, toto je selhání, co si teď počnem, ..." a tak podobně.
Ten "leckterý rodič" jsem pochopitelně já, to je asi jasné.
Ale! Trvalo to jen chvilku.
A z toho pocitu mírného zoufalství se zrodilo dnešní téma.
O chybě.
Přeneseně o životě.
A taky (zase) o lásce k sobě.Tak jo.
Rozbalím to hned na začátku.
CHYBA NEEXISTUJE.
A dál už ani číst nemusíte, haha.
V našich končinách jsme zcela posedlí hledáním chyb.
A pak se cítíme vítězoslavně, když ji najdeme.
Fakt. Jsme schopní vidět skvělej koncert, upravenou ženu, námi upečenou buchtu, ALE TENHLE DETAIL.... A to u sebe i u ostatních.
Úplně se nám uleví a máme radost.
Tady vás chci uklidnit - nejde o to, že bychom byli nepřejícní zlouni.
Ale jsme zcela zvyklí na pocity:
"to přece nemůže být tak dokonalý, musí to mít nějakou závadu"
nebo taky "on/ona/já jsem udělala tuto konkrétní chybu a proto se necítím zcela dokonale"
A našemu mozku dělá dobře, když se ujistí o tom, že situaci zná, nevymyká se, a tudíž jsme v bezpečí. Já bych vám obrovsky ráda vysvětlila, proč to tak máme. Ale přestože se chybami a jejich nesmyslností zabývám dlouho, opravdu nevím, odkud toto naladění přišlo. Dokážu si představit, že z nějaké touhy vycvičit děti k tomu, aby přežily. Podmínky byly často nebezpečné, a krok či slovo stranou se tradovaly jako fatální. Ale víc nevím. Nechápu to, racionálně je to naprosto nefunkční a neefektivní model a nedává mi to logický smysl. Určitě jste už zachytili nádherné motivační video, ve kterém dá učitel studentům velkou lekci (nevím, jestli to není dokonce příklad inspirovaný Einsteinem?). Počítá na tabuli násobky 9. 9 výsledků je správně, ale 9x10 spočítá jako 91. Děcka se smějí, jak se mu to nepovedlo. A on jim vysvětlí, že je fakt šílené hodnotit celou tu jeho dlouhou práci na základě jednoho přestřeleného výsledku z 10. To video je zahraniční, takže s (ne)schopností zpracovat chybu se evidentně potýká víc lidí západní civilizace. No a takhle to je. Takhle si to náš mozek naprogramoval a vrací se k tomu, do své bezpečné smradlavé bažinky. "Hele, všechno krásný, ale tato chyba, ts ts ts." Hodně teď zase čtu a poslouchám o výchově. Zamilovala jsem se do jednoho návrhu, jak dávat zpětnou vazbu. Ten příklad je o diktátu nebo matematické úloze a červené prupisce. Kdyby totiž ta prupiska dala zpětnou vazbu na vše, byla by to hned jiná písnička. Například by označila všechno, co je správně, a okomentovala to podpůrnými slovy typu - paráda, tady jsi uvažoval naprosto logicky, toto byl chyták a ty ses s tím popral, wow, takhle jsem nad tím ještě neuvažovala... A pak by označila i těch pár pasáží, které nevyšly, nicméně zase podpůrnými slovy - toto si ještě zopakujeme, tato část se řídí trochu jiným pravidlem, tady ses možná nesoustředil, protože vedle to máš správně, atd atd. Hned to zní jinak, nesmeteme ze stolu všechnu tu boží práci, která do té doby vznikla. Jestli si představujete nebohé pedagogy, jak tráví hodiny doma ještě takovými opravami, chápu, totální utopie, muselo by se změnit daleko víc věcí. Ale klidně si představte místo toho sami sebe, jak si večer píšete do deníčku a děláte to samé. To už dává větší smysl, že? Proč si myslím, že hledání chyb je pitomost, považuju to za naprosto neefektivní a nelogické fungování? Slyším to totiž od klientek "Chci, abys mi řekla, co dělám špatně". NIC. Neděláme špatně nic. "Musím přece vědět, kde dělám chybu!" NIKDE. Neděláme chybu nikde. Co děláme, jsou pokusy. Jdeme bludištěm, narazíme na neprůchodnou stezku, vypozorujeme svoje reakce na takovou komplikaci, naučíme se o sobě obrovsky důležitou novou věc, možná na zemi najdeme nějaký poklad, a pak se otočíme a zkusíme to jinudy. Tam není božemůj jediná chyba. TO JE CELÉ VÝHRA - čtete to v tom doufám taky? A KDYŽ SE VYKAŠLEME NA PLÝTVÁNÍ ENERGIÍ NA HLEDÁNÍ CHYB, KTERÉ PROSTĚ NEEXISTUJÍ, zůstane jí obrovská spousta na dělání dobra, na kultivování našeho potenciálu a na vzájemnou podporu. Já vás do toho nechci nutit, to vůbec ne. Jsme zvyklí, že jsme špatní a spoustu věcí o sobě samotných nepřijímáme nebo nenávidíme. Naše neschopnosti, tlustý stehna, pravo-levá orientace, úroveň vaření a další "chyby" jsou předmětem našich hovorů i identity. Kdybychom přiznali, že to tak vůbec být nemusí, asi by se nám na chvilku zhroutil svět a to je prostě nebezpečí. Taky bychom konečně museli vzít odpovědnost za to, co děláme, proč a jak. Najednou by se to nedalo shrnout jen pod "chybu". A teď to přijde - JENŽE KDYŽ BUDU TVRDIT, ŽE NEDĚLÁM CHYBY, TAK JSEM PŘECE NAMYLŠENÁ A SOBECKÁ A ZLÁ a to hodný holky (a kluci) nesmí, to smrdí. Jasně, super chytrá klička našeho mozku :) Ale to se dostáváme k falešné skromnosti, kde prostě raději schováváme svou sílu, úžasnost, i krásu, abychom s nimi nemuseli vystupovat ven. Protože to zdánlivě stojí víc sil. Ale například omluvit se, když vidíme, že něco nefungovalo, že jsme přehnali svou reakci, že to někoho zranilo, nemá s chybou vlastně nic společného. To je cesta laskavosti a pochopení pro ostatní. "Můj pokus nevyšel, promiň, mrzí mě, že tě to ovlivnilo." NAOPAK - když žijeme v dualitě - chyba/dobře, daleko hůř se omlouvá. Máme vsugerováno, že chyba je konec života, že teď si budem sypat popel na hlavu několik let. A když se omluvíme, tak přiznáme, že ta chyba vznikla! Schválně se zamyslete, kolik energie musí stát třeba vašeho tátu se za něco omluvit. Kdyby se pojem chyba ze života eliminoval, tohle bude všechno snazší a namyšlenost by možná jako koncept úplně zmizela. Ještě jedna zásadní věc souvisí s posedlostí chybou - role oběti. To mám zase naposloucháno, a naprosto to miluju. Když rozlijete pití, a někdo na vás zařve "tak seš normální, pročs to jako udělal, celej stůl zničenej, já jsem ti to říkala, ty seš fakt totální nemehlo!!!" - máte chuť s tím něco dělat? Nebo se raději někam schovat, vůbec o sobě nedat vědět, a už nikdy nikdy nikdy nepít ze skleničky u stolu? Kdežto, když pití rozlijete a ten někdo by řekl "jé, politý stůl" bez hodnocení a obviňování - nemáte náhodou hned chuť s tím něco dělat, stůl poklidit, utřít, nalít si novou sklenici a pokračovat v milém obědvání? Ta první verze vás zadupe do země, naznačí vám, že je zbytečný cokoliv dělat, maximálně tak říct "no jo, já vždycky všechno pokazím", a někdo druhý ví líp, co s následky vašeho života udělat. Ta druhá vám dá sílu s tím něco dělat, dokonce i podle vašeho uvážení, do kterého se neplete, s důvěrou, že zvládnete upravit jakékoliv následky pokusu, a případně si můžete v klidu říct o pomoc. Čím víc bičujeme sebe i ostatní za chyby, tím víc ubíráme všem sílu, odpovědnost a důvěru ve schopnosti, a tím víc budujeme bandu nsechopných chudáčků, kteří raději ani nic nezkusí. A to už ani nemluvím o tom, jak kreativita bez omylů absolutně nefunguje. Nebo jak slepé uličky vedou k nejlepším objevům. Prostě se s tím smiřme. Tečka. Tento newsletter je opravdu dlouhý, fakt cítím, jak jsem se rozohnila. Mě totiž nemrzí nic víc, než plýtvání potenciálem. A hledání chyb je prostě za mě jeden velký omyl, stačí jen pootočit ovládacím kolečkem trošku doprava, a hned máme na svět naprosto jiný a konstruktivnější pohled. Vím, že není snadné se do toho tématu ponořit. Tak tady aspoň hořím zevnitř, abyste viděli, že pro někoho to je zásadní téma a stojí za to se o ně zajímat :)
PRAXE Zkuste si večer sednout a sepsat, co se vám povedlo a co by šlo zítra udělat lépe. Zaznamenejte, kolik báječných věcí se vydařilo. A že ty "lépe" jsou rychle a jednoduše řešitelné, protože díky dnešnímu pokusu víte, co funguje a co ne. A prosím prosím prosím, pochvalte se.
NOVÁ JÓGOVÁ LEKCE ZADARMO Tentokrát desetiminutovka na posílení celého celičkého těla! Najdete ji TADY. A rozhodně nebude chyba, když ji nestihnete třeba do konce července. Určitě si nás dejte odebírat, budeme moc rády :)
MOUDRO "Nemůžete chybovat, můžete se jen učit. Růst je proces zkoušek a omylů. Experimenty, které se nepovedou, jsou stejně důležitou součástí tohoto procesu jako ty, které se podaří." Svámí Šivananda z mojí milované knížečky Jama a Nijama, od Evy Skalické
EXTERNÍ INSPIRACE Božské TEDx povídání od učitele Daniela Pražáka o chybách, o autenticitě a o zranitelnosti. Má jen 10 minut, určitě si ho pusťte, zahřeje srdce. TADY
Tak. Newsletter jsem napsala, nohy mi otekly (ne, neutekly, Otekly, moje oblíbená část těhotenství), tak si jdu zakroužit v kotnících. Těším se na ženy v Útulně, kde budu dnes zpětně vysílat o time managementu. Hlavní myšlenkou bude, že jestli si na něco neuděláme čas, tak si ho uděláme třeba někdy v budoucnu, ale je zbytečný se tím trápit. A těším se taky na spoustu omylů, které mě dnes ještě čekají. Namasté, Vaše Dani
