Milí jogíni, uf, je to už měsíc, co jsem poslala poslední newsletter 💙 Byla jsem teď v takovém zimním kokonu, ale jak vysvitlo sluníčko, nalilo mi do žil trošku toho povzbuzujícího ohně. Téma dnešního newsletteru tedy znám už dlouho, ale zatím mělo aspoň krásný prostor dozrát a připojit k sobě Je o tom, jak strašně se mýlíme. Vlastně v čemkoliv, na co se podíváme. A to vždy, když se snažíme k věcem přistupovat "rozumem" (tedy tím, na co si náš mozek zvykl, že je pro nás "dobré", přičemž myslí pouze to, na co jsme zvyklí a co známe...). Začnu tím nejhustějším. Je to už nějakou chvíli, kdy mě naprosto hluboko zasáhlo sdílení jedné mojí vzdálenější kamarádky. Když jsem zjistila, že čeká miminko, zaznělo ve mně "no, tak jo, někomu vesmír zkrátka připravil k dětem kratší cestu než mně, to se nedá nic dělat". Potom jsem ale zjistila, jak dramaticky celé toto těhotenství začalo. Toto miminko bylo totiž tak obrovským překvapením, že s ním nepočítal ani rodinný rozpočet ani životní plány této kamarádky, které se prakticky zhroutily. Drama bylo tak hluboké, že mezi variantami padala i varianta nejkrušnější. A celou dobu tato kamarádka měla před očima "měla bych přece být šťastná, někomu se vůbec nedaří". PŘEDSTAVY o tom, jak by věci měly být, a k tomu připojené šílené TLAKY. Tato kamarádka měla při celé té šílené situaci tolik vnitřní síly, že vyhledala odbornou pomoc. Popovídala si, odpočinula, přijala a zklidnila se. Ten příběh je pro mě tak obrovská ukázka toho, jak hluboce netušíme, co druhý prožívá. Jak si vytváříme domněnky. Jak tlak - i ten zdánlivě pozitivní - z okolí je devastující. A jak úžasně se dá situace zpracovat, když najdeme odvahu si nechat pomoct. Nevytvářet si domněnky je třetí ze čtyř dohod a je moje nejmilejší. Vidím se v ní. A to i přes to, že si na ni dávám pozor a postupně domněnky úplně rozdroluji. Když chci něco vědět, ptám se, když se mi něco líbí, říkám to, když se mi něco nezdá, zdůrazním to. Asi jsem čekala, že "když na tom máknu", tento aspekt sebe i svého života vyřeším. A hodně se teď směju, protože jestli jsem se něco na cestě osobního rozvoje dozvěděla, tak je to to, že nikdy nic nevyřeším, nevyřeším život (jak říká moje oblíbenkyně Lu Ratajská). Jediný, co se změní, je, že jakmile se to téma objeví znovu (a ono se objeví), přistupuji k sobě s větší laskavostí a s větší znalostí sebe. Obrovsky mi to pomohlo najít lehkost v životě a netlačit na sebe. Momentálně si myslím, že ať už se rozhodnu pro jakoukoliv cestu, nikdy nebude "správná". Život není kvízová show, kde je jen jedna správná odpověď. Jednou zvolím tuhle možnost, podruhý další, nikdo mě za to fakt nepotrestá. Prostě spíš naopak, život je taková hra bez řešení. Jedno ze zásadních pravidel mindfulness, které teda taky miluju, je, že "cesta je cíl". Superklišé, které jste slyšeli miliontisíckrát. Jasně, "stojí to za totálně kulový, ale pojďme se natlačit do toho, že si to užíváme". Tak takhle ne. Mně to dalo smysl až tehdy, když jsem k tomu ještě přidala definici, že "jakmile zíráme jen na ten cíl vepředu, ke kterému klidně dojdeme až za několik let, naprosto ztrácíme vše zajímavé, co se děje napravo a nalevo, a úplně to znehodnocujeme". A to mi stačilo. Já svým životem mrhat nechci. Navíc, když jsem si ten cíl namyslela hlavou, rozumem, kterej prostě zná pořád jen ty stejný věci a rozhodně si nemyslím, že by věděl, co je pro mě to nejlepší. Bez urážky. A poslední důležitá věc k tomu všemu mýlení. Povaha našeho světa by se mohla zdát duální, pokud ji tak chceme vidět. Vždy bude buď čas, kdy se máme pohodově, mile, nic moc se neděje, odpočíváme, a pak čas, kdy nás vesmír protahuje příliš úzkou dírou, drtí nás, rozčtvrcuje, zadupává. V těch náročných chvílích rosteme, učíme se o sobě, poznáváme svět, zkoušíme svoje hranice. A jakmile je proces učení pro tu chvíli hotový, přijde ta chvilka odpočinkové nudy. A pak zas znova. Jak říkám, můžeme to vnímat jako dobrý-špatný. Ale když mi dojde, že věci prostě jsou, ne že jsou dobrý a špatný, vidím obrovskou hodnotu v obou dvou obdobích. Akorát si ji musím vybrat. A důvěřovat sama sobě. Trochu patetický závěr, vím. Ale ještě znova zopakuju. Víme prd. Víme prd o druhých. Víme prd, jak danou situaci "vyřešit", protože to ani nejde. Víme prd, jestli to, co jsme si vytyčili jako cíl, je pro nás to pravý. Víme prd, k čemu je dobrý to, že se teď máme na nic. Tak se v tom nesnažme vyznat, hlavně na sebe buďme hodný a vracejme se do svého středu.
PRAXE Chvilku nedělejte nic a jen koukejte na přírodu. Venku nebo z okna. Ne do telefonu, neposlouchejte podcast, meditaci, muziku, nic. Jen zírejte. A buďte. Ultradivný, že? Jací doopravdy pak jsme, když nejsme vybavený všema těma rádoby nutnýma věcma? Ozývají se nějaké myšlenky? Opakujte denně minutu. A klidně si zapište, co se dělo :)
EXTERNÍ TIP Dneska jeden podcastový tip, možná už ho všichni znáte. Je to Proti Proudu Dana Tržila. Zve si zajímavé a racionální hosty, ale Léna Brauner to tam trochu rozvížila, haha. Tak celé povídání si můžete poslechnout TADY.
MANTRA Dneska jedna Gayatri mantra. O tom, že vnímáme všechno krásné na zemi, na nebi i mezitím. A že se tím necháme inspirovat. Najdete ji TADY.
JÓGOVÁ LEKCE Je furt zima, ať už to vypadá jakkoliv. Je lepší spíš odpočívat. A tak doporučuju Rozhýbání zad, které od mě najdete TADY.