Jak přišla Viktorie

"Dani, napiš, jaký to bylo, pěkných příběhů je málo!"

To mi napsala Peťa.

No, tentokrát jsem necítila tak velké volání po sdílení, jako kdysi s Ríšou.

Nicméně je pravda, že náš příběh je prostě tak pěknej, že to někomu třeba udělá radost.

Ale na úvod - můj kamarád jednou řekl "jako, ať si klidně roděj doma, ale ať to nikde neukazujou, dyť je to nebezpečnej hazard" - a když to řekl on, člověk s rozhledem, došlo mi, jak málo se prostě o rození dětí mluví a ví, a pak je jakejkoliv rozhovor plnej vnitřních démonů a emocí, který nakonec s porodem nemají co dočinění a je to celý takový ble, no, jako ten náš tehdejší hovor... (Samotný domácí porody nebudem probírat, jo?).

A na druhou (ale vlastně stejnou) stranu naprosto chápu, že ne pro každého je tu nachystaný krásný, jemný porod - důvodů to má strašně moc, nikde není chyba, prostě to tak je - a když se pak mluví o přirozených porodech jako o jediné ideální variantě, prostě to bolí. Porodní nebo plodnostní traumata nejsou něco, co si sami zpracujeme jen tak lehce. Jakkoliv jsou pro náš život zásadní, znova říkám - prostě to bolí.

A tyhle dva aspekty mě úplně nemotivovaly.

Ale je možné, že někdo potřebuje toto číst, takže tu to máte :)

Jednak popisuju, co se stalo, a jednak popisuju 6 lekcí, které jsem si z toho vzala.

Když se narodil Ríša, byli jsme tak nadšení, že se to povedlo (víc o Ríšově a naší cestě byste se dočetli na blogu, odkaz dám do komentáře), že jsme si říkali, že to určitě přepereme znova!!!

A zároveň jsme si říkali, že to bysme si teda asi od vesmíru dovolovali moc.

A klidně bysme do toho šli hned, ať se děti mají rádi jako kamarádi.

Zpětně samozřejmě vím, že rozdíl 4 roky je to jediné, co bylo možné, něco bližšího bychom asi nezvládli a moje obrovská poklona všem, kdo mají děti blíž k sobě - ale to už jsem říkala mnohokrát.

A taky jsem mnohokrát říkala, jak mě strašlivě dráždí, že o tom, jaké to je mít děti, se člověk dozví, až když je má.

Je to strašně nefér komunitní past - já bych to chtěla vědět předem. A taky bych chtěla, aby všichni bezdětní věděli, jaký to je, a netlačili jsme tak na sebe všichni jak magoři v pracovních i jiných věcech.

No ale pojďme dál.

Naštěstí jsme se nedostali do stejné pasti "snažení" jako s Ríšou, ale já stejně dospěla do bodu, kdy jsem se na sebe hrozně zlobila, že nežiju tak zdravě, jako když se podařil Ríša. Protože to jsem považovala za jedinou cestu.

Pak mi jedna dobrá duše řekla "A proč si to jako myslíš? Proč by to měla být dřina? Aby byly děti, je potřeba jediné - pomilovat se."

A puf - jedna moje iluze se rozbila, v tu chvíli jsem prostě úplně zkoprněla.

A tohle se dá vztáhnout na cokoliv, přátelé.

Chvilku potom jsem otěhotněla.

A bylo mi blbě, a měla jsem strach a podobně.

Ale byla jsem moc šťastná.

I když s takovou trochu pachutí.

A ono se ukázalo, že to asi bylo tušení toho, že toto bude spíš očistná zkušenost.

Miminko nepřekonalo 11tý týden.

Nebyla jsem do té doby ani u doktorky, protože prostě objednací doby a protože... Nevím, prostě jsem ani nechtěla.

Řekla jsem, že v žádném případě nepůjdu na revizi.

Že si s tím tělo přece umí poradit samo, a já mu pomůžu, jak to půjde.

Znám krásné, přestože smutné, příběhy o přirozených potratech, kdy byl čas se rozloučit, možnost i nějakého obřadu.

No, já ležela na zemi v koupelně, nemohla se ani pořádně hnout, a máma se strašně zlobila, jak hazarduju.

Trvalo to několik dnů, kdy jsem byla dvakrát u svojí doktorky, která respektovala, že si tím chci projít sama. Všechno dopadlo dobře, i jsme se rozloučili krásným obřadem.

Ale ztratila jsem tolik krve, že jsem týden nedošla dál než po bytě.

S akčním chlapíčkem doma se ještě zdůrazní, jak je člověk v prčicích.

Bylo to moje první setkání s absolutní ztrátou síly. A moje velké pochopení pro to, kdy je lékařský zákrok na místě.

Prostě - kdykoliv řeknu NIKDY, dostanu strašně na zadek.

Ta krev mě úplně sejmula, necítila jsem se sama sebou ani dva měsíce po.

V tu chvíli jsem si řekla, že asi teda je jasno.

Že se teď buď bude čekat, než se tělo otřepe a nebo už to nepřijde nikdy.

Řekli jsme si s Lukym, že teď je hlavní, abych se dostala do skvělý formy, protože toto už opakovat prostě nehodláme.

A ono prdlajz.

Tři měsíce po tomhle dobrodružství, kdy mi pořád ještě nebylo úplně 100%, jsem zjsitila, že jsem těhotná.

S velikou pokorou a šokem jsme všichni měli radost a vůbec, ale vůbec, neměli chuť někomu něco říkat, protože toto byl opravdu jen náš intimní zázrak.

Prožila jsem pár srandovních momentů - třeba na ultrazvucích, na které jsem si nebyla jistá, jestli chci jít, a pak jsem tam přes dveře slyšela, jak "ježiš, osmdesátšestka, jo?" - jakože jsem prostě stará matka, a naše výsledky byly tak dobrý, že bylo na specialistkách vidět, že jsou zklamané. Nebo jsem si to myslela. Moje ego bylo fakt nadšený, jak jsme jim to natřeli...

Nebo cukrovka, na kterou jsem tentokrát šla, a ze které jsem si odnesla modráky po celých rukách, a kde jsem se obávala, že se svým prasecím stravováním tam tentokrát něco bude a já se konečně donutím jíst dobře, a ono nic...

Prostě, těhotenství zase za odměnu, doslova. Jen ta slabost a únava, to mě fakt zabíjelo. A s tím starším sourozencem to bylo taky o dost jinačí - například já prostě fakt potřebuju spát. A to se prostě nedá. Nebo dá, ale já to neumim.

Vnímala jsem to celou dobu jako požehnání - když nezabrzdím já, zabrzdí mě tělo.

Sice to nejsem já tak, jak se znám, ale asi je to potřeba. Přemýšlela jsem, co s tím budu dělat, když teda evidentně bude ten další život prostě unavenej a pomalej.

Měla jsem nádhernou podporu. Od duly, přes fyzioterapii, samozřejmě jógu, shiatsu, až po překrásný předporodní rituál, ze kterého se stalo propojení všech žen rodu. Bylo to dojemné a krásné zastavení, kdy jsem si doopravdy uvědomila, že přichází nový člen rodu, že my jsme jeho součástí, a že jsme propojení a máme obrovskou podporu ze všech stran. Moje milované ženy rodu byly u toho a já fakt... nemám slov.

Vedle první lekce toho, že fakt děti (ani nic jinýho) nemusí být dřina, že je to jen domněnka, které jsme uvěřili, pak druhé lekce s tím, že je potřeba přijmout, že síla není samozřejmost, byla toto třetí lekce - že podpora a láska tu jsou celou dobu, a že je jen naše rozhodnutí, že je nenecháme dojít až k nám.

No a pak čtvrtá lekce veliké pokory a plnění přání. Přála jsem si rodit ambulantně, ale nevěděla jsem, jak to udělat, vždyť v Ivančicích se nedá zaparkovat přes den, navíc jít tam v kontrakcích mezi všema těma lidma, ale zase v noci nás domů nepustí, protože nikdo nevyplní papíry, a navíc můj zážitek s vrátnou před čtyřmi lety....

No, Viky se rozhodovala asi tak 14 dní, že přijde. Zase jsem přenášela, 10 dnů, ale tentokrát mě to fakt nijak nevzrušovalo. Nevzrušovalo to ani doktory a já jsem z toho měla TAK MOC velkou radost - bylo to poprvé, kdy jsem měla pocit, že si fakt rozumíme a povídáme jako rovný s rovným.

V neděli ráno 4:30 mi v břiše cosi bouchlo. Říkala jsem si, že tohle asi nebylo kopnutí. Odtekla mi voda (takže to prostě praskly obaly...), byla trochu do zelena a jak jsem celou dobu byl fakt v zenu, teď jsem si říkala, a do hajzlu, tak přece jen to nebude jemné a radostné...

Volala jsem hned dule, a mezitím se všechno rozjelo, Luky popadl tašky a rozjeli jsme se i my, protože to prakticky hned najelo na 3 minuty na kontrakci.

Cestou do Ivančic jsme sledovali nádherný svítání, moc jsme nemluvili, já pozorovala, jestli to miminko, co celou, jakože fakt celou, dobu těhotenství kopalo jak pominutý, teď kopne, aby nás uklidnilo.

Zaparkovali jsme, vrátná nás nezdržovala, bylo příjemně teplo, ne vedro, na sále jen jedna další budoucí maminka a hlavně jako sestra Pavlínka, co ke mně chodí na jógu.

Monitory se nedařily natočit, já si totiž dělala svoje dřepy a už jsem zase řvala - můj život je o tom, nacházet společnou řeč, ale tady jsem už podruhé v životě zírala, jak šly hodná holčička a diplomatka prostě ruku v ruce někam doprčic.

A přichází nějaká ŽENA, která sice spolupracuje, ale nenechá si namluvit nic. dělá pohyby, který samy přichází a řve, i když to všichni slyší.

Pavlínka naštěstí byla naprosto skvělá a její slova "já vím, že víte, takže vás nechávám být, vy to máte promyšlený" si budu pamatovat nafurt.

Jenže v šest se změnila směna, a porodní asistentka, která právě přišla do práce, jen spráskla ruce - já mezitím prostě řekla, že jdu asi rodit, strhala jsem ze sebe všechno oblečení, klekla jsem si na všechny čtyři, Luky seděl tiše vedle mě, a ačkoliv se porodní asistentka snažila ty monitory dodělat, stihla vlastně jen pode mě dát podložku a nasadit si rukavice.

Budu si pamatovat i "to ještě nemůžete rodit, přestaňte tlačit a jen si dýchejte" - a moje "tak to teda fakt nejde" a pak "a máme hlavičku!".

Myslím, že to, že se mě okolí snaží přesvědčit, že to ještě určitě není ono, a já přitom vím, že ano, je taky nějaké moje celoživotní téma.

Viktorie se narodila 6:15, porodní asistentka mi ji podala do náruče, neplakala, a já jí řekla ahoj, jako kdysi Ríšovi.

Ale mluvila jsem na ni vlastně celou tu dobu, povzbuzovala ji, říkala, že jí to přenechávám a že jsem tady, abych zatlačila.

Ačkoliv to trvalo jen takovou chvilku, stejně jsem se uprostřed rozplakala s tím, že to prostě nedám.

A že jsem na to sama, že to nikdo nechápe.

A kde je sakra dula, a ať jde ta PA do prčic.

Bylo to jiný než s Ríšou, spoustu jsem toho vnímala a cítila a bylo to fakt wow.

Asi že to bylo podruhý.

Ale mám fakt hlubokou pokoru k tomu, že toto prostě není samozřejmost.

To, že to dula nestihla, bylo strašně potřebný.

Já jsem zjistila, že to zvládnu i právě sama, že není potřeba se bát. To byla lekce pět.

A PA když viděla, že jsem měla pravdu a že to dobře dopadlo, byla stejně euforická jako já.

A doktor taky.

A Luky byl celou dobu stejně klidnej, protože to prej "přece bylo jasný".

Fakt, všechno bylo obrovsky dokonalý.

Moje ego mělo radost, že vylepšujeme průměr porodních zážitků porodních asistentek i maminek.

Dokonce i trable s placentou, ze kterých jsem měla odminule trochu strach.

Do oběda jsme pak čekali na papíry a povídali si a Viky papala a spinkala.

Být doma, nahatá, špinavá, s vlastní sprchnou, vlastním záchodem, bez uklizeček, co říkají "vy se ještě budete divit" na to, že mám miminko u sebe v posteli, s Ríšou, kterej nemusí přijít jen nafešákovanej na návštěvu, se všema mastičkama, oblečkama a podobně, to bylo prostě krásný.

Pro mě ano.

Lekce šest byla, když jsem připustila, jak obrovsky se mi ulevilo, že už nejsem těhotná. Konečně jsem zase začala dýchat, předklánět se k Ríšovi najednou taky zase šlo, popoběhnout, něco unést, boží.

Pracuju už několik let na tom, abych přijala podporu a lásku odjinud, ale stejně - svoboda a kompetence jsou pro mě obrovsky důležité. A miminko miluju, ale pořád ještě potřebuju SEBE.

Což se, myslím, nutně nevylučuje.

Žije se nám opravdu krásně.

Ríša je boží kluk toužící po harmonii, takže jsem se obávala jen toho, že se úplně upozadí, bude ze všech sil pomáhat a úplně zapomene na sebe, což by se vyrazilo dřív nebo později nějakým smutkem nebo nemocí.

Ale vypadá to dobře.

Luky je boží táta, který se nebojí ani špinavý práce ani sám sebe. Jako kdysi s Ríšou jsme si museli vyjasnit, co od sebe můžeme očekávat. To znamená, že já jsem řvala, on taky, pak jsme se omluvili dětem a v klidu se domluvili. Momentálně se cítím úžasně podpořená a prakticky rovnocenná co se týče práce a domácnosti - je to opravdu boží, nebudu lhát.

Viktorie je trpělivá, usměvavá, zvědavá, upovídaná. Vidím v ní všechny ženy rodu. Vůbec mi nepřijde jako miminko, spíš jako královna.

Objevilo se mi znovu téma toho, že si nemyslím, že jsem nejvhodnější maminka, rozhodně ne prototyp podle nějakých společenských představ.

JENŽE tentokrát mi to je vlastně dost jedno.

Pocity viny, které jsem prožívala s Ríšánkem, teď vidím hlavně jako rozdíl mezi tím, jak bych si představovala dokonalé dny. A vím, že moje představy jsou prostě... Velmi často dost mimo.

Moje děti si vybraly za maminku mě.

Jsou daleko moudřejší než já a zvládnou to.

Jsem obrovsky poctěna tím, že je mi dopřáno prožít vše znovu - sice z trochu jiného úhlu, ale o to líp. Zpětně vidím, jak MOC jsem toho dělala dobře.

A když ječím, tak vnímám, jak je to z toho tlaku, do kterého jsem se dostala, buď únavou, představou, časovým presem... Mám pro sebe pochopení a líbí se mi to.

Jsem si dost jistá, že ŽÁDNÁ z nás není prototypem, tak proto to píšu.

Ať to děláte jakkoliv, odvádíte sakra dobrou práci, je dost zbytečný ztrácet energii tím, že byste se snad trápily opakem.

A jestli vás trápí, že třeba děláte málo, dělejte chvilku hodně, podle vašich představ a všimněte si, jaká to je blbost.

Jsem připravená se za všechno omluvit, poprosit o odpuštění a hlavně dovysvětlit, jak jsem co myslela. A taky spořím na terapeuta (na to mě inspirovala moje kamarádka Verunka).

Co mě asi překvapilo nejvíc, je, že jsem přibrala. Těhotenská kila byla pryč skoro hned - já se teda před otěhotněním nevážila (vřele doporučuju všem!), tak ani nevím, kolik jsem přibrala. Ale nedostatek spánku a veliký shon jsem začala kompenzovat kafem a dortíky. A jak jsem s Ríšou všechno vykojila, teď se nic takového neděje a já jen zírám, jaké obskurní tvary najednou mám - a to ne, že bych kdy byla nějak subtilní.

Ale jsem ráda - protože mi tělo aspoň hned ukazuje, že něco není v pořádku a měla bych se zamyslet. Tak to přesně teď dělám. Dneska ani jedna sladkost. A to kafe taky půjde. Držte mi pěsti :)

Takže tak.

Snad to někomu k něčemu bude.

Je to úplně obyčejný život.

A jeden obří zázrak.

Akorátže je potřeba si poodstoupit a to o tom zázraku si připomínat.

A nejen s dětma.

Buďte na sebe hodní.

Danča