Čekání na Richarda (a co jsme se naučili cestou)

Aktualizováno: 3. 10. 2019

Velmi osobní příběh, který jsem nejen sobě slíbila sdílet


Tenhle příběh nosím v hlavě už dlouho. A moc děkuji svým blízkým, že mají pochopení pro jeho sdílení, protože je stejně tak jejich jako můj.


Na miminko jsme s manželem (a možná i dalšími lidmi) čekali 4 roky. To čekání byla ta nejvýživnější škola, příležitost osobního rozvoje, jakou jsem doposud měla tu čest získat - a to se pohybuji v oboru už nějaký rok. Vážím si všech lekci, jejichž výčet rozhodně není u konce. Dostala jsem možnost dojít do zákoutí svojí duše, vyzkoušet svoje limity, potkat spoustu důležitých lidí, prohloubit vztah s mámou a vůbec rodiči a opravdu hluboce se sjednotit se svým mužem.


Když se něco „uzavře“ (uvozovky proto, že si nemyslím, že jde něco jen tak ohraničit), je naše přirozená tendence zahodit ty vzpomínky, který už nejsou nejpříjemnější (na což jsme dost narazily právě při povídání s mámou), to se z velké části stalo i mně.


Já každopádně cítila povinnost shrnout své zkušenosti a udělat takovou malou reflexi. Kvůli svému mladšímu já i kvůli třeba někomu dalšímu – sama moc oceňuji inspiraci, kterou čerpám od svých blízkých (a skvěle to mezi sebou umí ženy). Ale dlouho jsem taky váhala, protože zkušenost je nepřenositelná a jsem si jistá, že někomu to všechno přijde naivní, někoho to může postrašit (to bych ale nerada), a někoho klidně i popudit. Nenechte si mluvit do svých pocitů.


Text je extra dlouhý, komu se nechce číst celý, prozradím pointu ve zkratce:

Při cestě k miminku jsem jednou potratila, další tři roky se nedělo nic, vyzkoušeli jsme cvičení, hormony, bylinky, psychologa, IVF, myšlení na něco jiného, skoro jsme podali žádost o adopci. Hodně jsem brečela, hodně jsme se sblížili, hodně jsme toho zjistili. Nakonec pomohla ajurvéda a makrobiotika, respektive očista orgánů, odpočinek a jídlo. Všechny ty tři části jsou zezačátku makačka, samozřejmě to taky trvá, ale je to jediná cesta, jak doopravdy dlouhodobě uzdravit tělo a s ním i mysl, nahodit mu motory (pro početí hlavně ledviny), a odměna je velice sladká.


Jak to vlastně začalo – muž mě překvapil hned po svatbě tím, že už je teda opravdu prostor pro miminko. A já vykřikla v hlavě i ven – aha, ale to né, sice jsem si to takhle přála celou dobu a nechápala, na co čekáme, ale já teď povýšila a nemůžu firmě udělat to, že jim z pozice odejdu!


Kariérní vsuvka - trochu cynická – Samozřejmě že odejít z pozice můžu, nemyslím to špatně, ale za prvé jsme všichni nahraditelní, firma nebo šéf vždy najdou řešení, opravdu! Za druhé extra loajální lidi, kteří berou firmu za vlastní a nepracuje se s nimi dál, jen se využívá motor této loajality, jsou nakonec vlastně brzdou a přítěží – těším se, že to třeba bude někdy jinak.


Ale dobře, nechme tomu volný průběh, antikoncepci stejně neberu už dlouho a uvidíme.


Antikoncepční vsuvka - Vážím si toho, že antikoncepce přinesla možnost víc mluvit do toho, jak bude můj život ženy vypadat. Škoda, že by to nešlo bez ní. Nebo že by společnost byla natolik nakloněná dětem a rodinám, že by se nám s příchodem dítěte nezhroutil svět a kariéra a podobně. Plus už dávno nejde ani tak o ideály sufražetek jako o peníze z léčiv (co vlastně antikoncepce léčí?).

V rámci tohoto příběhu jsem se dozvěděla víc i o antikoncepci a jevy spojené s jejím užíváním mi nepřišly jen tak srandovní (a přiznám se, že jsem je nestudovala do hloubky). Krom rizika trombózy (krevní testy mi v souvislosti s antikoncepcí nedělali nikde, ale taky jsem si o ně neřekla) si taky děloha myslí, že je pořád těhotná a tudíž je dost nacucaná krví, která tam nepatří. Několikaleté užívání má dále vliv na imunitní odpověď našeho organismu, který se po dlouhodobém prožívání nechráněného styku může naučit nemilosrdně likvidovat jakékoliv sperma, což potom u snah o otěhotnění asi nechceme a řeší se to celkem komplikovaně. No a v neposlední řadě vlastně bráníme svému tělu dělat to, co umí (nebo ho nutíme dělat to, co neumí?) – produkovat přesně ty hormony, které potřebuje, přesně v dobu, kdy se to má stát. A v moči pak antikoncepce skončí ve vodě, kde ji čističky odpadních vod v současnosti neumí odstranit - takže ji nakonec pijeme všichni.

Přestat antikoncepci brát byl jeden z nejodvážnějších kroků mého života. Vlastně mi přijde i trochu zvrácené, že spousta z nás antikoncepci užívá ani ne tak z vlastního rozhodnutí jako ze strachu - jak to dělat jinak, co by řekl partner a podobně. Já ji brát přestala jako terapie šokem ze dne na den, i když k tomu moje paní doktorka “neviděla důvod”. A nestalo se nic šíleného. Partner řekl, že s tím stejně nic nenadělá a že případnou novou situaci nějak zvládneme. Vím, že takový luxus nemáme každá. Ale na to konto mě napadá, že jestli sdílíme svůj intimní život s někým, kdo nepodpoří naše rozhodnutí v tak důležité oblasti, tak antikoncepce není jediné téma, o kterém bychom si měli popovídat. A o nějakém rozhodování o svém životě vlastně nakonec nemůže být řeč. Pokud se rozhodneme pro antikoncepci samy, je to vlastně nakonec ještě víc v pořádku.


A uviděli jsme, že se nic neděje. “Tak ok, jedničkářko”, protáhla jsem si prsty a řekla jsem si “tohle dáme”. Nakoupila jsem ovulační testy, těhotenské testy, na googleu vyhledala, kdy asi tak mám plodné dny (teď se hrozně nahlas směju), nastavili jsme si režim jednou za dva dny, já si to dala do svého “buzerlístku” podle vzoru Konce prokrastinace a nakoupila jsem takovéty drahé preparáty s kyselinou listovou. No, jediná opravdu 100% pozitivní zkušenost byly návštěvy u paní Volejníkové a s nimi spojená fyzioterapie metodou Mojžíšové – protože miluji se dozvídat informace o lidském těle, kromě masáží a cvičení jsme si taky povídaly o tom, jak rozmnožovací systém funguje z anatomického hlediska. A dostala jsem sadu cviků na doma, ráno a večer 30 minut. Takže ke všemu tomu kolotoči, kterýjsem si na sebe ušila, ještě hodinku denně dalšího cvičení a ideálně ještě navíc posilovna s trenérem, abych si spravila i držení těla (což byla nakonec taky skvělá zkušenost, to jsem nečekala). Samozřejmě jsem začala jsem řvát na manžela, protože ten si udržel ten svůj normální rytmus a večerní relax na gauči. Tady jsem poprvé pochopila, že to, jak vedu „projekty“ ve svém životě, není úplně zdravé.


Vsuvka k metodě Mojžíšové – Rozhodně doporučuji zkusit, než se vrhnete na chemii!!! Pokud se váš gynekolog o zdraví ženy opravdu zajímá, tak o metodě Mojžíšové bude vědět a vřele doporučí!

Metoda Mojžíšové je práce s pánevním dnem. To je buď extra sevřené nebo extra povolené a obojí je logicky na nic. Povolení je inkonitinence, sevření je nedostatečné zásobení oblasti pánve krví, včetně toho, že se klidně může zastavit pohyb řas, které posouvají vajíčko z vaječníku do dělohy, aby bylo včas na konkrétním místě pro oplodnění! Ale hlavně – tohle se prostě dá napravit cvičením téměř zadarmo! A během cvičení žena správně dýchá a uvolňuje se a celkově se na sebe soustředí… To byl pro mě veliký moment, to teda musím říct.


Dopadlo to tak, že jsem po 4 měsících vybuchla a řekla, že na to kašlu, že na všem makám jak idiot sama, vyhodila jsem buzerlístek, pohádala se s manželem a dost se opila (loučili jsme kolegyni se svobodou, ne že bych někam vyrazila vyloženě sama). Druhý den jsem se mému muži omluvila, protože mi prostě došlo, že jednou jsme svoji a hotovo a to je skvělý výchozí bod, a že ta jeho neměnnost je vlastně úžasně uklidňující. A o víkendu jsem si zašla na jógu a cestou domů mi došlo, že jsem zapomněla kontrolovat dny a že už bych asi měla mít měsíčky. A tento cca 15. test (ano, za 5 měsíců rozhodně nedočkavá, na výkon zaměřená ženská, nepočůrá jen 5 testů, protože to tam prostě musí bejt, žejo) vyšel pozitivně. A taky to potvrdila doktorka.


Cyklická vsuvka - Když jsem nad tím přemýšlela zpětně, tenhle moment, kdy jsem se sama sebe vytočila do vrtule horečnaté a hysterické aktivity a můj muž zůstal stát jako pevný základní kámen, se opakoval hodněkrát. Typický byl taky tím, že jsem vždycky v tom víru ztratila sama sebe a teprve až to bylo nesnesitelné a došlo na nějaký obrovský výbuch jsem zase našla klid a zase trošku uchopila, na čem mi vlastně záleží. A samozřejmě jsem dorazila zpět k tomu základnímu kameni, který tam na mě celou dobu čekal. Na tomhle budu myslím pracovat do konce života.


Byli jsme přešťastní. Naše úsilí mělo výsledek a všechno bylo přesně tak, jak jsme si to přáli. A když to tak dobře dopadlo, vlastně skoro samo, tak já jsem dál předcvičovala jógu bez jakýchkoliv změn, pila nejmíň dvě kafe denně, vesele pokračovala ve stresem nabité práci (bez stresu mě asi práce nebaví), a po večerech se vídala s kamarády. Vlastně jsem z naplněného režimu nezměnila skoro nic. Neříkám, že je to špatně, ale v mém případě si to řeklo o lekci.


Protože na příští návštěvě mi moje gynekoložka u ultrazvuku povídá: „Nemám pro vás dobrou zprávu. Plod se nevyvíjí.“ – což jsem nejdřív vůbec nepochopila - jakože je pozadu? „Cože?“ – „To se občas stane, srdíčko už zkrátka nebije.“ – jinými slovy, to miminko prostě už nežije. „Jakto?“ – „Důvodů může být opravdu hodně, na příčinu bychom nepřišli, bohužel“. A dál: „Za týden v pátek tady mám prostor na revizi, tak si domluvte, kdo Vás doprovodí, 2 hodinky si u nás poležíte a bude hotovo.“. Tak jsem se oblékla, pozdravila a jela šalinou domů, protože do práce jsem už naštěstí nešla. Už v té šalině jsem se lehce zhroutila, a tak jsem spěchala domů, kde jsem si lehla na zem a dobrou hodinu brečela, křičela, a snažila se uchopit, co že se vlastně stalo? Miminko to vzdalo? Co to je, bože můj, revize? Znamená to, že teď v sobě nosím miminko, které nežije? My nebudeme rodiče? Nebudeme mít nového člena rodiny?


Potratová vsuvka - Vývoj psychických stavů při ztrátě je někde dobře popsán, má takových těch několik fází. Ta první je určitě strašlivý šok a smutek a ta druhá je vztek. Já jsem se zlobila na všechno! A hrozně dlouho! Na sebe hlavně, určitě jsem mohla udělat víc, víc být v klidu, víc o sebe pečovat, … Pak na to, že jsme to řekli našim, protože najednou existuje pár dalších lidí, kteří jsou taky zlomení a kterým nemáme jak pomoci. Pak zas na druhou stranu na to, že není momentálně společensky přijímané o tom otevřeně mluvit, a pak zase na sebe, proč se na takový společenský konvence ohlížím.

Zlobila jsem se na to, že mi doktorka nedokázala říct, proč se to stalo, a nešlo to vyčíst ani nikde jinde, a taky to prostě fakt nedokáže nikdo říct a vysvětlit.

Strašně jsem se zlobila na to, že jak se o tom nemluví, tak to pak člověka semele jako by ho srazil náklaďák. A přitom je to opravdu přirozená součást cyklu plození a je to častá věc, možná v současnosti častější, ale ono to i v minulosti nebylo kdovíjaký, i když z jiných příčin… Nikde jsem nikdy neslyšela, že jedno ze tří početí se dál nevyvíjí, a najednou se kolem mě konečně objevily příběhy žen, které taky potratily aspoň jednou. Připadalo mi, jak kdyby se najednou otevřela vrata k informacím, o kterých do té doby z nějakého důvodu všichni dělali, že nejsou. Tohle se má říct už ve škole, na střední. Protože říkat to ženským, které se o potomky snaží, už je celkem pozdě a akorát je to vystresuje.

A mimochodem by bylo taky vhodné říct, že po potratu přichází něco jako 6nedělí a s ním hormonální blázinec v hlavě!!

A taky že revize prostě není nutná, pokud všechno odejde samo (a tedy se nekrvácí dlouho a nedojde k zánětu). Že po ní nezbude mnoho materiálu, takže je všechno to prostředí suché, náchylné na záněty a když se něco nepovede a náhodou dojde k poranění, tak tělo zázračně reaguje tím, že nechá tkáně srůst – například střevo a dělohu… A že potrat může proběhnout přirozeně a třeba v intimním prostředí doma. A že ty vypuzovací bolesti jsou podobné kontrakcím a že krve je dost a dost.

A hlavně – že s miminkem je potřeba se nějak rozloučit, ideálně obřadnější formou. Takže to teď říkám já.


Manžel mi byl znova obrovskou oporou, i v tom obřím smutku jsme zůstali parťáci. Náš příběh pokračoval tou zmíněnou revizí a nám oběma nadělil veledůležitou lekci a trauma, které jsme snad už zpracovali. Miminko do objednaného termínu totiž nevydrželo, a vybralo si na odchod státní svátek a jako místo Jihlavu, kam jsme jeli na smutnící výlet pod stan. V Jihlavské nemocnici (paní doktorka totiž řekla, že jakmile něco začne, musíme do nemocnice) jsme se dohromady načekali asi 5 hodin v noci a ráno, ale vlastně jsem ráda, že mě nehospitalizovali. Aspoň jsme byli pořád spolu, i když jsem si skoro celý potrat prožila v polních podmínkách stanu a kempových umývárek. Nechali si mě až v Brně u Miloušů, kam jsme se z výletu vrátili, a kde se scéna se sestřičkou o státním svátku vytočenou do běla opakovala znovu. Jak říkám, kdybych věděla, že si to můžu odbýt doma, tak nikam nejedu. Nakonec manžela poslali domů a mě pod celkovou narkózou přes noc zpracovali – byla to všechno moc důležitá lekce toho, že je nutné se ptát, pak informovaně rozhodovat, a taky že spolu ale zvládnem všechno.


Období, které nastalo potom, bylo v našich životech asi nejvýživnější. Ale taky jsem pochopila, jak je čas jeden z nejhojivějších nástrojů. Velice si vážím podpory celého svého okolí, ale musím říct, že nejbolestivější pro mě bylo moudro „teď je pohnojeno, teď to půjde samo“. Nešlo. A přitom všem kolem nás ano.


Vsuvka o tlaku okolí – Až dneska vím, že kdyby se nám zadařilo dřív, nebyli bychom tak srovnaní, vyškolení, asi ani tak zamilovaní, na hodně možností nachystaní, porodnictví by nebylo tak daleko, naši rodiče by nebyli tak vyrovnaní, ani to materiální zajištění by nebylo, neměli bychom ke komu chodit pro tipy a triky, protože kamarádi by ještě neměli nasbírané ty zkušenosti, a neměli bychom po kom dědit vybavení… Prostě – všechno bylo přesně tak, jak mělo. Ale ten pocit nespravedlnosti občas stejně vystrčil růžky – a absolutně hloupě, protože prostě vesmír měl jenom jiný plán. Mně se podařilo dostat do hlavy fakt, že miminka našich kamarádů se nás vlastně vůbec netýkají v tom smyslu, aby nám ukazovaly, že my nemůžeme, a doporučuju to. Dotazy na naše snažení, ať citlivé nebo ne, jsem chápala jako další energii, která vesmíru naznačuje, že by to pro nás mohl pošťouchnout. A jen děkuju rodičům, že ten tlak ještě nešroubovali, i když se asi museli hodně držet.


Dodrželi jsme doporučení doktorky o několikatýdenní zdrženlivosti (což jsem pak taky zjistila, že se úplně nezakládá na nějakých objektivně platných měřeních) a v podstatě jsme zaměřili většinu své energie na to, abychom to teď napravili. Asi jsme se rozhodli z bolesti vyléčit tím, že zabereme ještě víc. Takže zase metoda Mojžíšové a její cvičení, spousta bylinkových čajů a kapiček, preparáty z lékárny, a změna doktorky. Ta mi doporučila nejdřív začít měřit bazální teplotu, ať zjistíme, jak se to vyvíjí. Měření má probíhat 3 měsíce. Cože? 3 dlouhé měsíce zase musíme čekat? Znova se nahlas směju, když si na ten můj dotaz vzpomenu…


Vsuvka k bylinkám a symptotermální metodě – Bylinky jsou boží. Ale jsou to pořád vlastně především drogy. Takže bych si zpětně vynadala, kolik jsem jich nakombinovala. Každopádně bych je kdykoliv vyzdvihla oproti preparátům z lékárny. Bylinkami se dá i napařovat, ale určitě se poraďte s odborníkem, protože každé tělo je jinačí a bylinky na ně zadrnkají trošku jinak. A STM je fantastická metoda, jak – po delší době sledování – zjistíte, co se ve vašem těle opravdu děje nebo neděje, dokonce existují takový minipočítače a aplikace, podle kterých se dá hlídat plodný a neplodný den a taky se dá odhadnout, jak prostě probíhá celý ženský cyklus a s ním i nálady a energie a tak.


Měření se mi nedařilo. Jak jsem později zjistila, bylo to zřejmě tím, že jsem ani neovulovala. Takže všechny ty testy a stresy s tím spojené jsem si mohla odpustit - taky jsem je pak vyhodila. No, paní doktorka navrhla, že bychom mohly zkusit jemné pilulky, které hormonálně pomůžou cyklus upravit. No, tak dobře. Jedny, druhé vyzkoušeny, zase pár měsíců pozorování, a nic se nedělo, jen mě otravovaly boční efekty. A navíc mi bylo jasné, že to jsou dryáky podobné hormonální antikoncepci.


A to už jsme skoro rok po potratu, takže dva roky legrandy za námi. Ještě pořád mě každé nové měsíčky semlely, ale těhotenské testy už jsem si nedělala. Mezitím jsem si začala číst o ženství a o tom, jak fungují přání, a v rámci jógy absolvovala pár nádherných a inspirativních meditativních seminářů. Došla jsem k tomu, že možná vlastně všechno brzdím já – buď vlastně miminko nechci a nemám na ně v životě prostor, a nebo jsem tak nevyrovnaná, že se k nám miminko bojí přijít, a nebo na ně vytvářím tlak, protože už jsem vymyslela spoustu plánů na mateřskou a nutně jsem k tomu už potřebovala jenom miminko (znovu se velice směju těmto představám).


Až jsem si o tom byla popovídat s psycholožkou, což teda můžu taky doporučit, protože je rozhodně dobré si myšlenky utřídit s někým, kdo vás nezná, nesoudí a procesem provede. Na základě toho jsme se taky s manželem konečně obřadně rozloučili s prvním miminkem a moc mu za všechno poděkovali. Mimochodem, může to znít někomu trochu bláznivě, ale jsem si jistá, že všechna naše miminka velice dobře věděla, co a proč dělají, jaký to má význam a jakou oni mají roli pro vesmír. A myslím, že to ví všechna miminka na světě, líp než my pochroumaní nějakým nevědomím.


A začala jsem cvičit hormonální jógu, protože ta je nádherná jak ve cvičení, tak v meditačních částech. Taky jsem změnila práci z korporace do menší firmy a odstěhovali jsme se z Brna do malebného městečka, začala jsem se víc věnovat józe a vést vlastní lekce mimo jógová studia. Všechny změny dost souvisely s tím, že člověk má „myslet na něco jiného, přestat myslet na miminko a všechno najednou zázrakem přijde samo“. JENŽE – člověku jako já toto doporučení moc nepomůže, dokud můžu něco udělat, tak se pořád snažím, takové nastavení by muselo asi přijít samo a zevnitř.


Každopádně jsme dál pokračovali i ve zkoumání mé situace s paní doktorkou. Přišly další testy, které měly odhalit mechanický nebo fyzický problém. Manžel dopadl dobře, takže další na řadě byl test průchodnosti vaječníků. O tom jsem slyšela samé děsuplné historky. Taky trvalo sakra dlouho, než si na mě udělali někde čas. Ale test průchodnosti taky dopadl dobře (jedničkářka ve mně byla nadšená, jak si dobře vedeme, haha).


Na Obilňáku, kde test proběhl, nás rovnou zapsali do programu řešení neplodnosti a udělali mi hormonální testy z krve. A v nich se zjistilo, že hodnota mého antimülleriánského hormonu je 0,7 oproti 2 až 6, kterou bych měla mít. Aha! Co to teda znamená? Stala jsem se pacientkou přímo pana docenta, který mi s klidem vysvětlil, že moje zásoba vajíček je velmi malá a že doporučuje IVF, protože šance na spontánní (to slovo miluju) otěhotnění sice jsou, ale jsou velice malé.


Vsuvka k AMH – Rozhodně je dobré vědět, že počet vajíček se v nás ženách vyvíjí už od miminka, pak se narodíme a už další nedostaneme. A každý cyklus jich hodně ubude. Takže ten čas, kdy můžem plodit, je prostě omezený, ne že ne. AMH ale ukazuje nejen zásobu, ale i jejich kvalitu! A není pravda, že se s tím nedá nic dělat. Dá, ne věčně, ale dá!


IVF bylo to jediné, co jsem striktně odmítala. V mých očích to byl nástroj pro ty, kteří buď mají opravdu závažný problém (a m