Čekání na Richarda (a co jsme se naučili cestou)

Aktualizováno: 3. 10. 2019

Velmi osobní příběh, který jsem nejen sobě slíbila sdílet


Tenhle příběh nosím v hlavě už dlouho. A moc děkuji svým blízkým, že mají pochopení pro jeho sdílení, protože je stejně tak jejich jako můj.


Na miminko jsme s manželem (a možná i dalšími lidmi) čekali 4 roky. To čekání byla ta nejvýživnější škola, příležitost osobního rozvoje, jakou jsem doposud měla tu čest získat - a to se pohybuji v oboru už nějaký rok. Vážím si všech lekci, jejichž výčet rozhodně není u konce. Dostala jsem možnost dojít do zákoutí svojí duše, vyzkoušet svoje limity, potkat spoustu důležitých lidí, prohloubit vztah s mámou a vůbec rodiči a opravdu hluboce se sjednotit se svým mužem.


Když se něco „uzavře“ (uvozovky proto, že si nemyslím, že jde něco jen tak ohraničit), je naše přirozená tendence zahodit ty vzpomínky, který už nejsou nejpříjemnější (na což jsme dost narazily právě při povídání s mámou), to se z velké části stalo i mně.


Já každopádně cítila povinnost shrnout své zkušenosti a udělat takovou malou reflexi. Kvůli svému mladšímu já i kvůli třeba někomu dalšímu – sama moc oceňuji inspiraci, kterou čerpám od svých blízkých (a skvěle to mezi sebou umí ženy). Ale dlouho jsem taky váhala, protože zkušenost je nepřenositelná a jsem si jistá, že někomu to všechno přijde naivní, někoho to může postrašit (to bych ale nerada), a někoho klidně i popudit. Nenechte si mluvit do svých pocitů.


Text je extra dlouhý, komu se nechce číst celý, prozradím pointu ve zkratce:

Při cestě k miminku jsem jednou potratila, další tři roky se nedělo nic, vyzkoušeli jsme cvičení, hormony, bylinky, psychologa, IVF, myšlení na něco jiného, skoro jsme podali žádost o adopci. Hodně jsem brečela, hodně jsme se sblížili, hodně jsme toho zjistili. Nakonec pomohla ajurvéda a makrobiotika, respektive očista orgánů, odpočinek a jídlo. Všechny ty tři části jsou zezačátku makačka, samozřejmě to taky trvá, ale je to jediná cesta, jak doopravdy dlouhodobě uzdravit tělo a s ním i mysl, nahodit mu motory (pro početí hlavně ledviny), a odměna je velice sladká.


Jak to vlastně začalo – muž mě překvapil hned po svatbě tím, že už je teda opravdu prostor pro miminko. A já vykřikla v hlavě i ven – aha, ale to né, sice jsem si to takhle přála celou dobu a nechápala, na co čekáme, ale já teď povýšila a nemůžu firmě udělat to, že jim z pozice odejdu!


Kariérní vsuvka - trochu cynická – Samozřejmě že odejít z pozice můžu, nemyslím to špatně, ale za prvé jsme všichni nahraditelní, firma nebo šéf vždy najdou řešení, opravdu! Za druhé extra loajální lidi, kteří berou firmu za vlastní a nepracuje se s nimi dál, jen se využívá motor této loajality, jsou nakonec vlastně brzdou a přítěží – těším se, že to třeba bude někdy jinak.


Ale dobře, nechme tomu volný průběh, antikoncepci stejně neberu už dlouho a uvidíme.


Antikoncepční vsuvka - Vážím si toho, že antikoncepce přinesla možnost víc mluvit do toho, jak bude můj život ženy vypadat. Škoda, že by to nešlo bez ní. Nebo že by společnost byla natolik nakloněná dětem a rodinám, že by se nám s příchodem dítěte nezhroutil svět a kariéra a podobně. Plus už dávno nejde ani tak o ideály sufražetek jako o peníze z léčiv (co vlastně antikoncepce léčí?).

V rámci tohoto příběhu jsem se dozvěděla víc i o antikoncepci a jevy spojené s jejím užíváním mi nepřišly jen tak srandovní (a přiznám se, že jsem je nestudovala do hloubky). Krom rizika trombózy (krevní testy mi v souvislosti s antikoncepcí nedělali nikde, ale taky jsem si o ně neřekla) si taky děloha myslí, že je pořád těhotná a tudíž je dost nacucaná krví, která tam nepatří. Několikaleté užívání má dále vliv na imunitní odpověď našeho organismu, který se po dlouhodobém prožívání nechráněného styku může naučit nemilosrdně likvidovat jakékoliv sperma, což potom u snah o otěhotnění asi nechceme a řeší se to celkem komplikovaně. No a v neposlední řadě vlastně bráníme svému tělu dělat to, co umí (nebo ho nutíme dělat to, co neumí?) – produkovat přesně ty hormony, které potřebuje, přesně v dobu, kdy se to má stát. A v moči pak antikoncepce skončí ve vodě, kde ji čističky odpadních vod v současnosti neumí odstranit - takže ji nakonec pijeme všichni.

Přestat antikoncepci brát byl jeden z nejodvážnějších kroků mého života. Vlastně mi přijde i trochu zvrácené, že spousta z nás antikoncepci užívá ani ne tak z vlastního rozhodnutí jako ze strachu - jak to dělat jinak, co by řekl partner a podobně. Já ji brát přestala jako terapie šokem ze dne na den, i když k tomu moje paní doktorka “neviděla důvod”. A nestalo se nic šíleného. Partner řekl, že s tím stejně nic nenadělá a že případnou novou situaci nějak zvládneme. Vím, že takový luxus nemáme každá. Ale na to konto mě napadá, že jestli sdílíme svůj intimní život s někým, kdo nepodpoří naše rozhodnutí v tak důležité oblasti, tak antikoncepce není jediné téma, o kterém bychom si měli popovídat. A o nějakém rozhodování o svém životě vlastně nakonec nemůže být řeč. Pokud se rozhodneme pro antikoncepci samy, je to vlastně nakonec ještě víc v pořádku.


A uviděli jsme, že se nic neděje. “Tak ok, jedničkářko”, protáhla jsem si prsty a řekla jsem si “tohle dáme”. Nakoupila jsem ovulační testy, těhotenské testy, na googleu vyhledala, kdy asi tak mám plodné dny (teď se hrozně nahlas směju), nastavili jsme si režim jednou za dva dny, já si to dala do svého “buzerlístku” podle vzoru Konce prokrastinace a nakoupila jsem takovéty drahé preparáty s kyselinou listovou. No, jediná opravdu 100% pozitivní zkušenost byly návštěvy u paní Volejníkové a s nimi spojená fyzioterapie metodou Mojžíšové – protože miluji se dozvídat informace o lidském těle, kromě masáží a cvičení jsme si taky povídaly o tom, jak rozmnožovací systém funguje z anatomického hlediska. A dostala jsem sadu cviků na doma, ráno a večer 30 minut. Takže ke všemu tomu kolotoči, kterýjsem si na sebe ušila, ještě hodinku denně dalšího cvičení a ideálně ještě navíc posilovna s trenérem, abych si spravila i držení těla (což byla nakonec taky skvělá zkušenost, to jsem nečekala). Samozřejmě jsem začala jsem řvát na manžela, protože ten si udržel ten svůj normální rytmus a večerní relax na gauči. Tady jsem poprvé pochopila, že to, jak vedu „projekty“ ve svém životě, není úplně zdravé.


Vsuvka k metodě Mojžíšové – Rozhodně doporučuji zkusit, než se vrhnete na chemii!!! Pokud se váš gynekolog o zdraví ženy opravdu zajímá, tak o metodě Mojžíšové bude vědět a vřele doporučí!

Metoda Mojžíšové je práce s pánevním dnem. To je buď extra sevřené nebo extra povolené a obojí je logicky na nic. Povolení je inkonitinence, sevření je nedostatečné zásobení oblasti pánve krví, včetně toho, že se klidně může zastavit pohyb řas, které posouvají vajíčko z vaječníku do dělohy, aby bylo včas na konkrétním místě pro oplodnění! Ale hlavně – tohle se prostě dá napravit cvičením téměř zadarmo! A během cvičení žena správně dýchá a uvolňuje se a celkově se na sebe soustředí… To byl pro mě veliký moment, to teda musím říct.


Dopadlo to tak, že jsem po 4 měsících vybuchla a řekla, že na to kašlu, že na všem makám jak idiot sama, vyhodila jsem buzerlístek, pohádala se s manželem a dost se opila (loučili jsme kolegyni se svobodou, ne že bych někam vyrazila vyloženě sama). Druhý den jsem se mému muži omluvila, protože mi prostě došlo, že jednou jsme svoji a hotovo a to je skvělý výchozí bod, a že ta jeho neměnnost je vlastně úžasně uklidňující. A o víkendu jsem si zašla na jógu a cestou domů mi došlo, že jsem zapomněla kontrolovat dny a že už bych asi měla mít měsíčky. A tento cca 15. test (ano, za 5 měsíců rozhodně nedočkavá, na výkon zaměřená ženská, nepočůrá jen 5 testů, protože to tam prostě musí bejt, žejo) vyšel pozitivně. A taky to potvrdila doktorka.


Cyklická vsuvka - Když jsem nad tím přemýšlela zpětně, tenhle moment, kdy jsem se sama sebe vytočila do vrtule horečnaté a hysterické aktivity a můj muž zůstal stát jako pevný základní kámen, se opakoval hodněkrát. Typický byl taky tím, že jsem vždycky v tom víru ztratila sama sebe a teprve až to bylo nesnesitelné a došlo na nějaký obrovský výbuch jsem zase našla klid a zase trošku uchopila, na čem mi vlastně záleží. A samozřejmě jsem dorazila zpět k tomu základnímu kameni, který tam na mě celou dobu čekal. Na tomhle budu myslím pracovat do konce života.


Byli jsme přešťastní. Naše úsilí mělo výsledek a všechno bylo přesně tak, jak jsme si to přáli. A když to tak dobře dopadlo, vlastně skoro samo, tak já jsem dál předcvičovala jógu bez jakýchkoliv změn, pila nejmíň dvě kafe denně, vesele pokračovala ve stresem nabité práci (bez stresu mě asi práce nebaví), a po večerech se vídala s kamarády. Vlastně jsem z naplněného režimu nezměnila skoro nic. Neříkám, že je to špatně, ale v mém případě si to řeklo o lekci.


Protože na příští návštěvě mi moje gynekoložka u ultrazvuku povídá: „Nemám pro vás dobrou zprávu. Plod se nevyvíjí.“ – což jsem nejdřív vůbec nepochopila - jakože je pozadu? „Cože?“ – „To se občas stane, srdíčko už zkrátka nebije.“ – jinými slovy, to miminko prostě už nežije. „Jakto?“ – „Důvodů může být opravdu hodně, na příčinu bychom nepřišli, bohužel“. A dál: „Za týden v pátek tady mám prostor na revizi, tak si domluvte, kdo Vás doprovodí, 2 hodinky si u nás poležíte a bude hotovo.“. Tak jsem se oblékla, pozdravila a jela šalinou domů, protože do práce jsem už naštěstí nešla. Už v té šalině jsem se lehce zhroutila, a tak jsem spěchala domů, kde jsem si lehla na zem a dobrou hodinu brečela, křičela, a snažila se uchopit, co že se vlastně stalo? Miminko to vzdalo? Co to je, bože můj, revize? Znamená to, že teď v sobě nosím miminko, které nežije? My nebudeme rodiče? Nebudeme mít nového člena rodiny?


Potratová vsuvka - Vývoj psychických stavů při ztrátě je někde dobře popsán, má takových těch několik fází. Ta první je určitě strašlivý šok a smutek a ta druhá je vztek. Já jsem se zlobila na všechno! A hrozně dlouho! Na sebe hlavně, určitě jsem mohla udělat víc, víc být v klidu, víc o sebe pečovat, … Pak na to, že jsme to řekli našim, protože najednou existuje pár dalších lidí, kteří jsou taky zlomení a kterým nemáme jak pomoci. Pak zas na druhou stranu na to, že není momentálně společensky přijímané o tom otevřeně mluvit, a pak zase na sebe, proč se na takový společenský konvence ohlížím.

Zlobila jsem se na to, že mi doktorka nedokázala říct, proč se to stalo, a nešlo to vyčíst ani nikde jinde, a taky to prostě fakt nedokáže nikdo říct a vysvětlit.

Strašně jsem se zlobila na to, že jak se o tom nemluví, tak to pak člověka semele jako by ho srazil náklaďák. A přitom je to opravdu přirozená součást cyklu plození a je to častá věc, možná v současnosti častější, ale ono to i v minulosti nebylo kdovíjaký, i když z jiných příčin… Nikde jsem nikdy neslyšela, že jedno ze tří početí se dál nevyvíjí, a najednou se kolem mě konečně objevily příběhy žen, které taky potratily aspoň jednou. Připadalo mi, jak kdyby se najednou otevřela vrata k informacím, o kterých do té doby z nějakého důvodu všichni dělali, že nejsou. Tohle se má říct už ve škole, na střední. Protože říkat to ženským, které se o potomky snaží, už je celkem pozdě a akorát je to vystresuje.

A mimochodem by bylo taky vhodné říct, že po potratu přichází něco jako 6nedělí a s ním hormonální blázinec v hlavě!!

A taky že revize prostě není nutná, pokud všechno odejde samo (a tedy se nekrvácí dlouho a nedojde k zánětu). Že po ní nezbude mnoho materiálu, takže je všechno to prostředí suché, náchylné na záněty a když se něco nepovede a náhodou dojde k poranění, tak tělo zázračně reaguje tím, že nechá tkáně srůst – například střevo a dělohu… A že potrat může proběhnout přirozeně a třeba v intimním prostředí doma. A že ty vypuzovací bolesti jsou podobné kontrakcím a že krve je dost a dost.

A hlavně – že s miminkem je potřeba se nějak rozloučit, ideálně obřadnější formou. Takže to teď říkám já.


Manžel mi byl znova obrovskou oporou, i v tom obřím smutku jsme zůstali parťáci. Náš příběh pokračoval tou zmíněnou revizí a nám oběma nadělil veledůležitou lekci a trauma, které jsme snad už zpracovali. Miminko do objednaného termínu totiž nevydrželo, a vybralo si na odchod státní svátek a jako místo Jihlavu, kam jsme jeli na smutnící výlet pod stan. V Jihlavské nemocnici (paní doktorka totiž řekla, že jakmile něco začne, musíme do nemocnice) jsme se dohromady načekali asi 5 hodin v noci a ráno, ale vlastně jsem ráda, že mě nehospitalizovali. Aspoň jsme byli pořád spolu, i když jsem si skoro celý potrat prožila v polních podmínkách stanu a kempových umývárek. Nechali si mě až v Brně u Miloušů, kam jsme se z výletu vrátili, a kde se scéna se sestřičkou o státním svátku vytočenou do běla opakovala znovu. Jak říkám, kdybych věděla, že si to můžu odbýt doma, tak nikam nejedu. Nakonec manžela poslali domů a mě pod celkovou narkózou přes noc zpracovali – byla to všechno moc důležitá lekce toho, že je nutné se ptát, pak informovaně rozhodovat, a taky že spolu ale zvládnem všechno.


Období, které nastalo potom, bylo v našich životech asi nejvýživnější. Ale taky jsem pochopila, jak je čas jeden z nejhojivějších nástrojů. Velice si vážím podpory celého svého okolí, ale musím říct, že nejbolestivější pro mě bylo moudro „teď je pohnojeno, teď to půjde samo“. Nešlo. A přitom všem kolem nás ano.


Vsuvka o tlaku okolí – Až dneska vím, že kdyby se nám zadařilo dřív, nebyli bychom tak srovnaní, vyškolení, asi ani tak zamilovaní, na hodně možností nachystaní, porodnictví by nebylo tak daleko, naši rodiče by nebyli tak vyrovnaní, ani to materiální zajištění by nebylo, neměli bychom ke komu chodit pro tipy a triky, protože kamarádi by ještě neměli nasbírané ty zkušenosti, a neměli bychom po kom dědit vybavení… Prostě – všechno bylo přesně tak, jak mělo. Ale ten pocit nespravedlnosti občas stejně vystrčil růžky – a absolutně hloupě, protože prostě vesmír měl jenom jiný plán. Mně se podařilo dostat do hlavy fakt, že miminka našich kamarádů se nás vlastně vůbec netýkají v tom smyslu, aby nám ukazovaly, že my nemůžeme, a doporučuju to. Dotazy na naše snažení, ať citlivé nebo ne, jsem chápala jako další energii, která vesmíru naznačuje, že by to pro nás mohl pošťouchnout. A jen děkuju rodičům, že ten tlak ještě nešroubovali, i když se asi museli hodně držet.


Dodrželi jsme doporučení doktorky o několikatýdenní zdrženlivosti (což jsem pak taky zjistila, že se úplně nezakládá na nějakých objektivně platných měřeních) a v podstatě jsme zaměřili většinu své energie na to, abychom to teď napravili. Asi jsme se rozhodli z bolesti vyléčit tím, že zabereme ještě víc. Takže zase metoda Mojžíšové a její cvičení, spousta bylinkových čajů a kapiček, preparáty z lékárny, a změna doktorky. Ta mi doporučila nejdřív začít měřit bazální teplotu, ať zjistíme, jak se to vyvíjí. Měření má probíhat 3 měsíce. Cože? 3 dlouhé měsíce zase musíme čekat? Znova se nahlas směju, když si na ten můj dotaz vzpomenu…


Vsuvka k bylinkám a symptotermální metodě – Bylinky jsou boží. Ale jsou to pořád vlastně především drogy. Takže bych si zpětně vynadala, kolik jsem jich nakombinovala. Každopádně bych je kdykoliv vyzdvihla oproti preparátům z lékárny. Bylinkami se dá i napařovat, ale určitě se poraďte s odborníkem, protože každé tělo je jinačí a bylinky na ně zadrnkají trošku jinak. A STM je fantastická metoda, jak – po delší době sledování – zjistíte, co se ve vašem těle opravdu děje nebo neděje, dokonce existují takový minipočítače a aplikace, podle kterých se dá hlídat plodný a neplodný den a taky se dá odhadnout, jak prostě probíhá celý ženský cyklus a s ním i nálady a energie a tak.


Měření se mi nedařilo. Jak jsem později zjistila, bylo to zřejmě tím, že jsem ani neovulovala. Takže všechny ty testy a stresy s tím spojené jsem si mohla odpustit - taky jsem je pak vyhodila. No, paní doktorka navrhla, že bychom mohly zkusit jemné pilulky, které hormonálně pomůžou cyklus upravit. No, tak dobře. Jedny, druhé vyzkoušeny, zase pár měsíců pozorování, a nic se nedělo, jen mě otravovaly boční efekty. A navíc mi bylo jasné, že to jsou dryáky podobné hormonální antikoncepci.


A to už jsme skoro rok po potratu, takže dva roky legrandy za námi. Ještě pořád mě každé nové měsíčky semlely, ale těhotenské testy už jsem si nedělala. Mezitím jsem si začala číst o ženství a o tom, jak fungují přání, a v rámci jógy absolvovala pár nádherných a inspirativních meditativních seminářů. Došla jsem k tomu, že možná vlastně všechno brzdím já – buď vlastně miminko nechci a nemám na ně v životě prostor, a nebo jsem tak nevyrovnaná, že se k nám miminko bojí přijít, a nebo na ně vytvářím tlak, protože už jsem vymyslela spoustu plánů na mateřskou a nutně jsem k tomu už potřebovala jenom miminko (znovu se velice směju těmto představám).


Až jsem si o tom byla popovídat s psycholožkou, což teda můžu taky doporučit, protože je rozhodně dobré si myšlenky utřídit s někým, kdo vás nezná, nesoudí a procesem provede. Na základě toho jsme se taky s manželem konečně obřadně rozloučili s prvním miminkem a moc mu za všechno poděkovali. Mimochodem, může to znít někomu trochu bláznivě, ale jsem si jistá, že všechna naše miminka velice dobře věděla, co a proč dělají, jaký to má význam a jakou oni mají roli pro vesmír. A myslím, že to ví všechna miminka na světě, líp než my pochroumaní nějakým nevědomím.


A začala jsem cvičit hormonální jógu, protože ta je nádherná jak ve cvičení, tak v meditačních částech. Taky jsem změnila práci z korporace do menší firmy a odstěhovali jsme se z Brna do malebného městečka, začala jsem se víc věnovat józe a vést vlastní lekce mimo jógová studia. Všechny změny dost souvisely s tím, že člověk má „myslet na něco jiného, přestat myslet na miminko a všechno najednou zázrakem přijde samo“. JENŽE – člověku jako já toto doporučení moc nepomůže, dokud můžu něco udělat, tak se pořád snažím, takové nastavení by muselo asi přijít samo a zevnitř.


Každopádně jsme dál pokračovali i ve zkoumání mé situace s paní doktorkou. Přišly další testy, které měly odhalit mechanický nebo fyzický problém. Manžel dopadl dobře, takže další na řadě byl test průchodnosti vaječníků. O tom jsem slyšela samé děsuplné historky. Taky trvalo sakra dlouho, než si na mě udělali někde čas. Ale test průchodnosti taky dopadl dobře (jedničkářka ve mně byla nadšená, jak si dobře vedeme, haha).


Na Obilňáku, kde test proběhl, nás rovnou zapsali do programu řešení neplodnosti a udělali mi hormonální testy z krve. A v nich se zjistilo, že hodnota mého antimülleriánského hormonu je 0,7 oproti 2 až 6, kterou bych měla mít. Aha! Co to teda znamená? Stala jsem se pacientkou přímo pana docenta, který mi s klidem vysvětlil, že moje zásoba vajíček je velmi malá a že doporučuje IVF, protože šance na spontánní (to slovo miluju) otěhotnění sice jsou, ale jsou velice malé.


Vsuvka k AMH – Rozhodně je dobré vědět, že počet vajíček se v nás ženách vyvíjí už od miminka, pak se narodíme a už další nedostaneme. A každý cyklus jich hodně ubude. Takže ten čas, kdy můžem plodit, je prostě omezený, ne že ne. AMH ale ukazuje nejen zásobu, ale i jejich kvalitu! A není pravda, že se s tím nedá nic dělat. Dá, ne věčně, ale dá!


IVF bylo to jediné, co jsem striktně odmítala. V mých očích to byl nástroj pro ty, kteří buď mají opravdu závažný problém (a mě napadalo - kdybych takový měla, mám opravdu přírodu nutit, že to i přesto prostě MUSÍ jít?), a nebo těch, kteří nemají nástroje nebo touhu hledat pracnější řešení. A to byla další super lekce – nikdy neříkej nikdy, protože nevíš, co se může stát. Tvůj striktní postoj jenom zabrání nalézt pochopení pro někoho druhého, a nebo - jako já - pak budeš bolestivě bojovat, když svoje přesvědčení budeš muset změnit.

Teď už začalo jít do tuhého, doma jsme si začali závažně povídat o tom, že nám děti asi zkrátka souzené nejsou. Shodli jsme se, že společný život si dokážeme představit i bez nich, ale že v tom případě bychom měli začít dělat něco na plné pecky. A ne trávit dny při pracech a činnostech, během kterých vlastně spíš čekáme, až miminko přijde. Mimo jiné cestovat, a pak se taky věnovat práci, která udělá na světě nějaký rozdíl a něco po nás zůstane. Bavili jsme se samozřejmě i o adopci, ke které ale manžel cítil a dodnes cítí obrovský respekt, a já taky zjistila, že to není až tak samosebou.


Vsuvka k adopci – Dost jsem toho nevěděla, a moc děkuju za možnost se o tom bavit se svými známými - i toto téma by mělo ve společnosti zaznít víc! Já se dozvěděla, že o miminka je obrovský zájem, i když je kraj od kraje jiný. K samotné adopci se ale dostane jen malý počet dětí, drtivá většina jich zůstane zamčená v ústavní „péči“, takže se můžete stát jejich pěstouny a nebo patrony. „Volná miminka“ jsou teprve ta, o která se ucházíte. Jako uchazeče vás odborníci zkontrolují od peněz, přes rodinu, nemoce, zázemí a podobně, zápis trvá cca 1,5 roku. Vy sami zaškrtáváte vaše požadavky a představy o přiděleném miminku (???!!!). A pak trvá, než se pro vás najde miminko a až se najde, tak trvá, než doběhnou administrativní lhůty. Takže miminko se k vám oficiálně dostane, když je mu nejméně něco přes půl roku – doufám, že to říkám správně. A mezitím můžete žádost kdykoliv zrušit a nebo pozastavit. Byli jsme od ní krůček, protože s kýmkoliv se bavíte, řekne vám „určitě do toho jdi, ať si ušetříš čas“.


Já jsem se dál zajímala o programy v CENAP – což je organizace, která se věnuje přirozené podpoře plodnosti. Musím ale říct, že jsem s jejich dikcí až tak nesouzněla, takže tam jsme nakonec nedorazili. Dali jsme si každopádně pauzu, jako „vojáci, když se vraceli z války, a všechny ženský otěhotněly“ - taky jedno z doporučeních, kterých se nám dostalo dost a děkujeme za ně, všechna vycházela z lásky. Ale nepomohla. Byla jsem si zase popovídat, tentokrát s paní kinezioložkou, a zaznělo znovu, že pokud se mají věci stát, tak se stanou, proto se i děti z IVF nedaří a nebo podaří a není třeba ten proces zcela zavrhovat. A taky mi máma povídá „nech si už konečně pomoct!“.


Tak jsme se s manželem rozhodli, že IVF zkusíme, jako takovou poslední lékařskou možnost. On dá na empirickou vědu, já jsem si řekla, že nás tudy asi vede osud, opravdu nevím. Na další schůzku s panem docentem jsem si už připravila papír s dotazy, což mu myslím úplně příjemné nebylo. Jeden z nich byl, jestli se s počtem vajíček dá něco dělat přirozenou cestou, což považoval za nepravděpodobné. Pro mě je to zase lekce – chápu, že když na vás lidé spoléhají, nemůžete si dovolit nejistotu. Ale „nevím“ by podle mě někdy udělalo daleko víc dobrého.


Vsuvka k IVF – K tomuhle nástroji se přiklání lidi z různých důvodů, někdy, jak jsem už psala, to prostě jinak ani nejde. Ale v případech podobných nám, kdy šance na přirozeno existuje, by myslím bylo dobré se na začátku klientů zeptat: „Chcete opravdu dítě, chcete ho co nejdřív a za jakoukoliv cenu a bez většího přizpůsobování? Nebo jste v pohodě s tím, že pro to něco uděláte, chvíli počkáte a výsledek nebude úplně zaručen?“ Čistě proto, aby se prostě ujasnilo, na čem jsme. Protože z čekáren to na mě nedělalo dojem, že by všichni byli na 100% jistí, že toto přesně chtějí (včetně mě).

V rámci „léčby“ se užívá veliká spousta hormonů, což je jasné, ale mně osobně chyběla hlubší analýza těla, do kterého se všechny tyhle látky naperou. Nedávno jsem četla článek, který to krásně popisoval – do už tak unaveného těla se místo odstranění příčiny této nedokonalé funkčnosti nalijí umělé hormony a hlavně velikánská dávka stresu (na různé kontroly se jezdí pomalu každý týden), který zabrání tvorbě vlastních prospěšných hormonů. A to i několikrát. Příbalový leták k hormonům je na několik A4, kde se dozvíte, že je berou ženy při přechodu (proč vlastně???!!!) a že je potřeba mít naprosto v pořádku játra a že samozřejmě počítejme s rizikem rakoviny. A na to bacha, protože já jeden případ rakoviny, která se rozjela po IVF, znám z blízkého okolí.

Dál mě zaujalo, že „embrya“ jsou „prodlouženě kultivována“, což prostě znamená, že miminka místo aby byla v bezpečí dělohy, rostou v laboratoři, kde se ukáže, jestli to přežijí (a pokud to chcete zjišťovat, tak to jinak ani zjistit vlastně nejde), a pokud je nechcete využít, tak jsou zlikvidována (jinými slovy rozhodnete o tom, že ten vzniklý život necháte umřít).

Poslední věc, která mě k tomu napadla - dáváme vlastně na frak přírodě, která jakmile uvidí, že se rozmnožujeme jinak, budoucím generacím tyhle orgány třeba nedodá…


Já jsem za tu zkušenost samozřejmě vděčná, bez ní bychom to nebyli my. Všechno jsme zkonzultovali, připlatili si (mimochodem, pokud bychom neměli povinné zdravotní pojištění a ještě museli platit kompletně všechno, nedokážu si představit, jak by v takovém tlaku byl kdokoliv schopen se uvolnit a počít…), já jsem všechno poctivě snědla. Ale ze 6 vajíček zbyly 2 „embrya“, která to zvládla až do transferu, a po nich už nevydrželo ani jedno. Obě dvě zase věděla, co je potřeba udělat. Hodně jsem si s nimi povídala a bylo to takové zajímavé napojení.


Musím ale říct, že naše reakce na nezdar IVF byla hodně podobná našim pocitům z potratu. Na závěr jsme absolvovali ještě finální konzultace – pan docent nám rovnou nabídl další kolo IVF, jeho kolegyně na jiné konzultaci byla o něco vstřícnější a řekla, že embrya byla natolik kvalitní, že asi bude někde chyba. Velice se omlouvala, že neví kde (a já byla nadšená, že je ochotná to připustit). Poslali nás proto na genetické testy a máme díky tomu potvrzeno, že můj gen má vyměněné části – mně to nezpůsobí nic, miminku možná taky ne nebo možná něco jo a proto je důležité mě kdyžtak sledovat. Bezva.


Řekli jsme si společně s manželem, že by to pro tuto chvíli stačilo, tři roky utekly jako voda, hodně jsme se toho dozvěděli, a je čas jít dál. Já jsem řekla, že chci uzdravit své tělo přírodní medicínou a on s tím jenom souhlasil. A pak si můžeme dát pauzu někde ve světě.


Dostala jsem doporučení na úžasnou ajurvédskou doktorku v Bratislavě. Trošku mě mrzí, že to trvalo tak dlouho, než jsem k ní dorazila, protože všechno, co řekla, dávalo smysl. Mimochodem, její dotazník na anamnézu má cca 15 stran a ptá se i na stolici (je to rozdíl oproti předchozí lékařské péči, ale předpokládám, že tím hlavním důvodem je soukromý charakter její praxe). Identifikovala špatné trávení, takže hodně toxinů. Žaludek, střeva, ledviny, játra - všechno bylo potřeba vyčistit, bylinkami a správným jídlem a správným přístupem. Takže velká fuška, ale s velkým smyslem. A hlavně zaznělo něco, co mi vyrazilo dech: „A proč jste se rozhodla pro IVF?“ – „Cože, jak já? No, byla to jediná možnost…“ – „To přece není pravda, to jste snad musela vědět, ne? Hodnota AMH znamená, že vajíček možná nemáte extra mnoho, ale taky poukazuje na jejich kvalitu. A vy potřebujete jedno jediné kvalitní vajíčko, což potřebuje i žena, která má AMH vysoké. A na té kvalitě zapracujeme.“. Byla drsná a bylo to potřeba. Postupně jsem myslím vyčistila zbytky hormonů po IVF, vykompenzovala absenci masa v mém jídelníčku, úplně jsem zrušila mléčné výrobky, vařila jak vzteklá, a bylo mi pěkně. Pořád jsme špekulovali nad velkým cestováním a změnách v životě.


Celkem krátce na to jsem dostala od jedné kouzelné víly ještě tip na makrobiotiku. Určitě ne náhodou jsem se pak v kraťoučkém termínu objednala do Olomouce na konzultaci a oproti drsné ajurvédské lékařce, toto setkání bylo naplněno klidem, pohodou a nadějí. I to jsem moc potřebovala. Dostala jsem další doporučení na jídlo a nejen na něj. Dagmar mi řekla, že potřebuji dovyčistit a hodně vyživit, ale že nevidí důvod, proč bychom neměli mít děti (to bylo až dojemné). A taky že ženy otěhotní kolem svých narozenin. Ale ty nadcházející to nebude (bylo září a já mám narozeniny v lednu, takže tak nějak rok a půl).


Hezky jsem si vařila a jedla, zároveň jsem ještě – a to teda už vůbec ne náhodou – podstoupila kontrolu od kamarádova tatínka, odborníka na reiki, a ta byla taky hodně dobrá a kdoví, třeba to byla třešnička na dortu, třeba to pravé.


Zjistili jsme, že do potenciálního příchodu miminka vlastně máme spoustu času a asi ho nechceme trávit tak, jako doteď. Takže manžel vyhledal místo v Indii, kam na měsíc odjedeme, a já dala výpověď. Rozhodli jsme se, že se uvidí, co bude pak. Ať to bude cokoliv, tak to bude další důležitá zkušenost.


Naše miminko opět přesně vědělo, co má udělat, a je to navíc zkrátka rebel. Všem plánům se vysmálo a v prosinci se ohlásilo, zcela náhle – nevěřil tomu nikdo z nás… Mě to vyděsilo, protože jsem přece ještě pořád nebyla dokonale vyčištěná a vyživená, ale pomohlo mi dýchání. A během toho dýchání napojení na miminko, se kterým jsem si regulérně od začátku povídala.. Společně zvládneme všechno, a všechno dopadne přesně tak, jak má!! A aby bylo ještě větší rebel, tak oproti všem testům a obavám je naprosto zdravé, hravé a odvážné.


A i když jsem se i v rámci těhotenství dostala do vrtule, protože jsem nechtěla nic podcenit, a ztratila jsem tím zase sama sebe, tak zaprvé jsem měla kotvu v podobě manžela, a za druhé už v podobě miminka, které jediné žádný strach nemělo a nemá…


Vsuvka k přírodním očistám a vaření - Myslím si, že jsem (jsme) nakonec jeden z těch nejklasičtějších případů lidí, kteří nemůžou mít dlouho děti. Jsme vystresovaní, zhuntovaní, honíme se za něčím, nevěnujeme pozornost moc tomu, co jíme a co na sebe patláme. A oprava zahrnuje lehkou počáteční investici v oblečení a kosmetice (řeknu vám, já už nakupuju eko drogerii pár let a vlastně jsem drtivou většinou bláznivin přestala kupovat a tímpádem hodně ušetřím!) a v jídle přehodnocení priorit, potřebu udělat si čas na zkoumání, nákup a přípravu jídla. Ale to všechno pak přijde tak přirozeně, že je to vlastně maličká změna, a taky je to změna pro svět.

A je to vlastně tak hrozně jednoduché!! V ledvinách je zásadní životní síla, která zároveň tvoří. Když jí tam není dost, není z čeho brát – a nemůžeme čekat, že to nějakou dušičku přiláká nebo když už přijde, že to vydrží až do konce. Pečujme o sebe!

A taky, stres vyvolává hormony, které nás chystají na boj nebo útěk, a to dokonce i chronicky, tedy pořád. Láska – k osobě, k činnosti, jenom tak – vyvolává hormony, které uklidňují, UZDRAVUJÍ, podporují právě tvorbu všeho možného i nemožného, a udělají takové to „záření“ kolem vás. Takže odpovědí nakonec je opravdu láska. Podpořená dobrou výživou.


A to je vše :)

Prožila jsem krásné, zdravé a příjemné těhotenství, pár stresů s “přenášením”, poklidný přirozený porod za asistence manžela, duly a milých odborníků v porodnici.

Už měsíc je s námi rozkošný, sladký a zdravý (a často dost nespokojený) Richard, který se každý den naučí asi tak milion nových věcí.

Ovšem pokud jsem si myslela, že jsem na mateřství připravená a pro miminko mám v životě dokonale uzpůsobené místo, tak se musím znovu hodně nahlas zasmát.

Momentálně (v rámci šestinedělí) mám pocit, že oproti této mateřské hluboké lekci nauky o sobě samotné byly ty předchozí spíš čajíček.

Ale není to pravda a třeba o tom napíšu zase někdy příště.