Milí jogíni, vítejte v novém roce 💙 Tentokrát mě udeřila myšlenka změny. Nepřeběhla přes nos, prostě mě plácla jako facka :) Tak jdem na to! Těm, kteří si email otevřeli proto, aby se dozvěděli, jak to teda konkrétně udělat, aby konečně zapadali do nějakých svých nebo cizích měřítek a byli konečně dokonalí - se omlouvám. Ostatní určitě tušili, že to nebude tak jednoduché, a že to možná bude úplně naopak. Mám dojem, že nějaká touha po změně nás provází celý život. Čím jsme starší, tím se naštěstí rozpouští bludy, které nás obklopovaly jako děti nebo jako zranitelné puberťáky, čerstvé zaměstnance nebo novopečené rodiče. Ale i tak - celý život na sebe budeme brát nové úlohy a než se v nich zorientujeme, dost možná zase skočíme na špek marketingu nebo "dobře míněným radám" a zase budeme přemýšlet, co je s námi špatně a co je potřeba dělat jinak. Jinými slovy - naučit se pracovat s tématem změny se prostě hodí celý život. Tady je soupis věcí, které se k tomu tématu podle mě velmi hodí: Zaprvé Podle teorie darů duše se často narodíme do prostředí, které náš největší dar potlačí. Znáte to - dítě je příliš hlasité, příliš pohyblivé, příliš introvertní, příliš vůdcovské, příliš cokoliv... A aby nevyčnívalo a bylo mu i později v životě dobře, tak mu tohle chování je vymluveno. A na dítěti je pak, aby si tuto silnou stránku obhájilo nebo znovuobjevilo a pak kultivovalo, protože přesně tímhle může přispět světu. Takže - co kdybychom na malou vteřinku připustili, že to, za co sami sebe peskujeme (slovy našich rodičů a vychovatelů mimochodem), je obrovitánský dar, který nikdo jiný nemá a v našich rukou je to absolutní poklad? A místo toho, abychom se této vlastnosti vyhýbali, ji vypracujeme k dokonalé verzi, která všem prospěje? Mám třeba pár přítelkyň, které se stydí, že vystřelí ihned to, co mají na srdci, a pak berou odpovědnost za emoce ostatních, nebo se červenají, když se zeptají na něco, co je podle nich hloupost (ale v duchu se na to ptali všichni), nebo si vyčítají, že svou silou vždy zaujmou vedení skupinky, a nebo jim vadí, že jsou natolik citlivé, že si všechno moc berou. Chápete, jak to myslím? Zadruhé Když už se teda pro změnu rozhodneme, není řešení na to jít silou. "Takže, Danielo, ty sama od sebe prostě ty snídaně jíst nezačneš, tak já ti to tady naflákám do budíku, nakoupím kila vloček a ořechů, vyhledám recepty, nahlásím to manželovi, a to by bylo, abych tě k tomu nedonutila!!!..." Uf. Síla akce budí sílu protiakce. Do takové změny jde strašně moc energie, je to jeden obrovskej boj, a to nás pak vyčerpá. Tuším, že vnímáte to nekonečné pnutí a úplně to bolí. A ta síla reakce pak stejně vyhraje a jsme zase na začátku. A taky asi vnímáte, že tu Danielu asi úplně nemiluju, když jí vlastně dělám něco, po čem úplně sama neprahne, ale co by jí podle všeho mělo udělat dobře a vylepšit její výkonnost. No, zkrátka, když už chceme něco měnit, nejdřív musíme něco přijmout. Tu část, kterou teda ignorujeme, tu Danielu, která jí jako nevědomý trouba až oběd, a u které děláme, že neexistuje a raději o ní ani nemluvíme. Jedna krásná technika od Lucie Harnošové vizualizuje nádhernou hostinu, u krásného stolu, ke kterému si sedneme, zapálíme svíčku, a trpělivě se posadíme. A pozveme tu část, za kterou se teda stydíme, kterou chceme potlačit, změnit, vyměnit, zabalit, zmlátit, odříznout - na večeři. A tam jí řekneme "Ahoj, vítej, pojď se posadit. Chci o Tobě vědět víc. Jsi taky moje a já si toho moc vážím. Doplňuješ mě. Bez tebe bych to nebyla já. Pojďme se konečně přestat hádat a najděme společnou řeč. Řekni mi, co potřebuješ. A já ti to dopřeju a ty mi zase dovolíš trochu změnit formu, kterou to dostáváš". V případě Daniely si troufám tvrdit, že by pomohlo chodit spát dřív a vstát dřív a nebo připravit vše, kvůli čemu snídani nestíhá, už večer předem. A nebo přerušovaný půst? Musím si na to sednout k hostině, protože jí miluju :) Zatřetí Toto je asi nejdůležitější část. Neprováděj změnu tak, abys byla dokonalejší verzí sebe sama a mohla se tak konečně milovat. Proveď ji z úcty k sobě tak, aby ti podmínky tvého života víc vyhovovaly, protože ty už teď jsi dokonalá verze, pouze jsi vystavovaná situacím, které tě trápí. Když už měníme, měňme z lásky a péče k sobě. Neexistuje šance, že bychom sami sebe začali víc milovat poté, co se na sílu změníme. Spíš naopak. Změna třeba přijde, jakmile sami sebe s láskou přijmeme. Konečně bude mít volnou cestu.
PRAXE Sepište si věci, které se vám dnes nepovedly. Které vás naštvaly. Kdyby za vámi s takovými trably přišlo 7 leté dítě - co byste mu řekli? Přesně to řekněte sami sobě. Utěšte sami sebe, protože, to mi fakt věřte, v těchhle situacích jste zpátky to 7 leté dítě, ty "chyby" a emoce vzteku rozhodně nepřišly od toho dospěláka, kterým teď jste. A pohlaďte se po tváři. Je moc divný hladit se po tváři? Tak si dejte do zrcadla "placáka".
EXTERNÍ TIP Pavel Moric je můj hrdina. O sebe-rozvoji mluví tak, že ho pochopí i nejzarytější racionální manažer otrávenej životem. Jeden z jeho rozhovorů si poslechněte TADY.
MANTRA Dneska to není mantra. Je to mantře podobná písnička od mého nejmilovanějšího amerického umělce Trevora Halla. Miluju ho za spoustu věcí, ale píseň "You can´t rush your healing", tedy "Hojení neurychlíš" je podle mě jedna z nejpovedenějších. Ani změny - tedy přijímání - prostě neurychlíte. Najdete ji TADY.
JÓGOVÁ LEKCE Dva roky zpátky jsem natočila lekci, která pomůže v nových životních situacích. Má 25 minut a vy si ji můžete pustit a zacvičit TADY.
MOUDRO "Nejhorší osamělost je nebýt v souladu s tím, kdo jsem." Mark Twain