Milí jogíni, dneska něco o péči. O péči o sebe. Slyšela jsem teď nedávno - a taky jsem to sdílela teda - že "jsme odpovědní za naplňování svých potřeb". Moc se mi líbí ten věděcký podtón. POTŘEBA. Žádný vymyšlený "vymrčování". Prostě pro život, hormonální nervový i imunitní systém zásadní věc, bez které prostě nejsme sami sebou a celé naše okolí i práce trpí. ODPOVĚDNOST. A taky POVINNOST. Bacha, naši potřebu za nás nenaplní nikdy nikdo jiný. A ani nám nebude hlídat, jestli si tu potřebu naplňujeme. Přestaňte čekat, že si NĚKDY NĚKDO VŠIMNE, že NĚCO POTŘEBUJETE. To přece nemůžeme po nikom chtít. Na sebeobětování není nic šlechetného. Je to jen forma manipulace, kdy očekáváme, že si někoho druhého zavážeme natolik, že i kdyby pak nechtěl, bude se nám z pocitu viny věnovat. Chápu, možná to je nějaký historický zvyk třeba i z rodiny. Ale je to totálně podmíněná láska. A přitom ta nepodmíněná funguje daleko líp. Jsme my sami schopní odhadnout, kdo co kdy potřebuje? Nebo se zlobíme, když ten partner ulehne na gauč s pivem s tím, že "potřebuje odpočinout" a my mu vyhubujete, že přece má ještě plno jiné práce a ať si všimne, že vy makáte dál? (To dělám já.) Zkrátka, JE TO NA NÁS. Já vím, naše vnímání potřeb bylo natolik utlumeno tlakem na výkon, že se v tom těžko orientujeme (přece něco vydržíš, ženská se musí překonat, odpočívat můžem v hrobě, ...). Ale tohle prostě musíme změnit, pro dobro všech. Vezměte si, kolikrát nejdete na záchod, přestože vaše tělo volá, prosí, žádá, že už musí. Kdo kdy by rodičem, zažil útoky dětí na hranice. Pro děti je to zásadní vývojová věc. A pro nás dospělé, kteří to s hranicemi neumíme, je to taky zásadní, ale ne zrovna příjemná věc. Pokud jste měli štěstí, zažili jste ODPOČATÉ odolávání těmto útokům. A kdo až takové štěstí neměl (dobře, není to štěstí, ale celkové nastavení nás i rodiny), zná i tu stinnou stránku, kdy v naprosté zoufalosti řvete, vyhrožujete, boucháte dveřmi, utíkáte a hned posléze se zalijete vinou. Na rodičovství jde okamžitě vidět, kdy potřeba rodiče naplněná není. Jenže ono to je evidentní i v práci, v partnerství, v přátelství, v domácnosti. Jen tam nejsou přítomny nevinné děti, které by na to poukázaly svým vyděšeným pláčem. Co považuju na uspokojování potřeb možná za frustrující je, že JE TO NAFURT! Naše hlava je zvyklá na instantní řešení. No tak si zajeď do lázní, a pak zase rok očekáváme výkony. Ale prdlajz. To máte jak s bolavýma zádama - opravdu nestačí 14 dní cvičit a říct si, že už jsme tomu dali dost energie, teď už do konce života budou záda fit. Taky uspokojování potřeb funguje PREVENTIVNĚ, ne akutně. Stejně jako celé naše zdraví - když ho povzbuzujeme preventivně, odmění se nám kvalitním a hluboce prožívaným životem. Sice v životě nemáme dramata, kdy "och, jsem takový chudák, musím si teď poležet a koukat na filmy a někdo se o mě musí starat a nikdo mi na to konečně nemůže nic říct" - ale vnímáte tu toxicitu tohoto chování? Jestliže jste vybuchli vzteky nebo nemocí, je víc než slunce jasné, že už se tělo nebo vaše hlava ozývali dřív. A možná i víckrát. Vlastně je naprosto nelogické to ignorovat a pak na všechny v okolí vypustit ten výbuch, který se v papiňáku štosoval tak strašně dlouho. Je to nefér vůči ostatním. A samozřejmě vůči nám. Takže kromě NAPOŘÁD, PREVENTIVNĚ, je ještě zásadní říct, že se potřeby musí naplňovat VČAS. Včas řekněte co vám vadí, co potřebujete, čeho se bojíte, co nechcete. (I co se vám líbí, ať je jasno) Je tedy daleko logičtější PŘIJMOUT USPOKOJOVÁNÍ POTŘEB jako fakt a najít si v něm RADOST, HRAVOST A SAMOZŘEJMOST. Jakmile budou uspokojeny naše potřeby, najdeme okamžitě i obrovskou velkorysost k tomu, když si je uspokojuje někdo druhý, třeba ten partner na tom gauči s tím pivem. A v tom je ta nepodmíněnost, všichni jsou spokojení, přijatí, vyslyšení, milovaní, nesouzení. Vnímáte to, co tím chci říct? Co přesně potřebujete? Možná spát, možná být sami, hýbat se do rytmu, možná pocítit rozkoš, vyživit se dobrým jídlem? To fakt nevím, ale bylo by vážně skvělé, kdybyste to věděli aspoň vy. Sledujte svoje tělo, je nesmírně moudré. A pak mu dopřejte odpočinek, soustředění, velkou nálož sportovního vyblbnutí, masáž, popovídání ... No a co z vás udělá tu klidnou bytost s nadhledem, to je to pravé. A teď si myslím, že vám v hlavě běží NO ALE TO NENÍ TAK JEDNODUCHÝ, DANIELO!!! Nebo dokonce, to je TĚŽKÝ. A CO NA TO MOJE OKOLÍ, které si zvyklo na mě, která sice vybuchuje, ale jede jako šroubek?!?!?! Tak zaprvé - těžké na světě není nic. Když si na něco těžkého položíte několikrát "proč", zjistíte, že se především něčeho bojíme. Je těžký najít si čas na sebepéči - proč - protože mě doma potřebují - proč - protože to sami nezvládají - proč - protože si to nikdy sami nevyzkoušeli a já to dělám pro ně - proč - protože se bojím, že jinak bych pro ně neměla tu hodnotu a neměli důvod mě milovat (nebo moje oblíbené "protože by to udělali hnusně", na což odpovídám, že prostě bohužel nebo bohudík svoje domácnosti sdílíme, spolu-bydlíme, až budem bydlet sami, bude tam krásně čisto a taky třeba zatraceně smutno). Se strachem už se pracovat dá. Třeba udělat preventivní opatření nebo si uvědomit, že ta myšlenka objektivně není pravda. A za druhé to okolí. Důvěřujme jim. Naše okolí je skutečně dostatečně kompetentní se vyrovnat s tím, že věci už třeba nebudou jako dřív. Taky se s tím zvládnou smířit a přijmout. A když nás uvidí ve větším klidu a pohodě, a když i my k nim budeme velkorysejší, není důvod, proč by kdy toužili po té předchozí frustrované verzi. Vlastně bych řekla, že jim stačí fakt dát důvěru, že jakmile uvidí, že nám to funguje, přijmou to bez výhrad. Nepředjímejme. K tomu jen dodám, že dokud budeme o své uspokojování potřeb bojovat, rozčilovat se a vyčítat, tak je to stále energie boje. A proti té se jde protiútokem. Takže logicky, tudy cesta nevede. Kdežto potřeby naplňované jako samozřejmost dělaná z lásky, nemá místo, na které by se dalo protiútočit. Hledejte cesty, jak svou potřebu naplnit, mnohdy ta cesta totiž povede třeba úplně jinudy, než by naše zkostnatělé mozky dovolily. Je nesmírně důležité z té potřeby (a sakra ze sebe) ale udělat prioritu. Moje kamarádka si teď poprvé po mnoha rodinných odmítnutích dopřála slečnu na hlídání a cítí to jako obrovský průlom v lásce k sobě. Mnohdy nám Vesmír opravdu pomáhá cestami, které my v našich vzorcích nejsme schopní vidět. Tak doporučuji nadhled. MOJE PRAKTICKÉ TIPY a trocha naděje po všech těch teoriích. PRVNÍ TIP - JESTLIŽE CHCETE DO ŽIVOTA ZAŘADIT NĚCO NOVÉHO, MUSÍTE NĚCO STARÉHO VYŘADIT. Logicky, den má 24 hodin. A vy je zaplňujete komplet. Takže co z těch věcí, které děláte teď, můžete přestat dělat? Možná je to i něco, co by se vám líbilo nedělat, jako sledovat sociální sítě - a šup, půlhodina je na světě. Nebo některé činnosti by mohl dělat někdo jiný, s vařením by mohly pomoci dospívající děti, to už je na vás... Pro mě osobně chce naplňování potřeb určitou disciplínu. Protože moje disciplína v překračování vlastních potřeb mě dovedla sem, disciplína v jejich dodržování mě logicky může dovézt do stavu, kdy už je ignorovat přestanu. DRUHÝ TIP - ZEPTEJTE SE "CO PRO SEBE TEĎ MŮŽU UDĚLAT, ABY MI BYLO LÉPE, ABY SE MI ULEVILO?". Superjednoduchá věc. Miluju na ní to, že říká co pro sebe můžu udělat JÁ. A co MŮŽU, ne co by bylo super, kdybych měla miliony. A taky TEĎ, ne až nastanou ideální podmínky. Ptejte se, odpovídejte, pište si to na papír. Prostě - sebepéči si nezasloužíme. Sebepéče je součástí naplňování potřeb a ty jsou podmínkou k tomu, abychom vedli hodnotný a plný život a abychom to samé mohli dopřát i našim blízkým. Nemusíme si ji zasloužit, je prostě nedílnou součástí života. Vlastně v ideálním stavu ani nepřemýšlíme o tom, že bychom ty potřeby a sebepéči ani nenaplňovali nebo že bychom nedejbože dělali pravý opak a na uspokojení potřeb se dívali jako na zlo. A tak to je :)
PRAXE Aby naše mozky přistoupily na to, že se prostě nesmíme odbývat a pak shořet nebo vybuchnout, musíme jim ukázat, že naplňovat potřeby není nebezpečné. Že je to naopak příjemné. A že za to stojíme. Takže - najděte jednu sebepečující službu nebo věc, která vám přijde jako absolutní zbytečnost. A tu si dopřejte. Aspoň dvakrát. A sledujte, co to s vámi udělá, jestli si sami sebe třeba nezačnete vážit víc. Totiž, když najednou budeme středobodem všeho my, je jedno jaká to je služba, udělá to v našem sebe-vědomí opravdu velký skok.
EXTERNÍ TIP Není to přímo o naplňování potřeb, ale tak nějak o VŠEM zásadním. Moje oblíbená inspirativní ženy Michelle Losekoot vytvořila Podcast "Plný kecky", který pomůže všem, kdo se sebou chcou něco udělat. Najdete ho TADY.
MANTRA Dnešní mantra je "Aad gure name". Vzdává hold všem učitelům. Učitelem může být někdo, kdo nás strašně štve. A, velmi důrazně vyzdvihuju, učitelem můžeme sami sobě být my, když se ztišíme. Pustíte si ji TADY.
JÓGOVÁ LEKCE Natočila jsem kdysi lekci 15 minut na dobré ráno. Podle mě je jak dělaná na naplnění potřeby pohybu, aniž by naskočil ten červík, že už se uspokojujete moc dlouho. Zacvičíte si TADY.
MOUDRO "Dopřej si tolik času sama se sebou, dokud nebudeš zase sama sebou." Lalah Delia (spirituální koučka)